VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Suske, P.: Ekologická architektura ve stínu moderny: Podstata, mýty a principy. Brno: ERA, 2008. 143 s.

Situace, kdy bylo pro ekologické stavění nutné velké nadšení a prosazování realizací v praxi bylo značně obtížné, se postupně mění. Ekologické domy se pomalu stávají moderní v médiích i v praxi. Úměrně tomu klesá potřeba jednostranné podpory bez kritické reflexe. Proto vydání knihy Ekologická architektura ve stínu moderny přišlo ve správnou chvíli. Nakladatelství ERA tak navazuje na svou předchozí vydavatelskou činnost a dostává tak svému názvu (ERA = ekologie, realizace, architektura). Knihu napsal architekt Petr Suske, který realizuje stavby v Čechách už více než 30 let (tři roky působil v Alžíru) a je právem považován za jednu z nejvýraznějších osobností v navrhování ekologické architektury u nás.

Název knihy předznamenává úvahy založené mimo jiné i na konfrontaci s modernou. Jednostranný výklad principů moderny, který je ještě poměrně běžný, často vede k neekologickému přístupu ke stavění v podobě příliš univerzálních řešení bez vztahu k místu a jeho měřítku, bez používání místních stavebních principů a materiálů. Autor ho považuje za klíčový problém současné výstavby: „Globalizace architektury spojená s trendem univerzálnosti napříč zeměkoulí je z ekologického hlediska možná větším problémem než kácení deštných pralesů.“ (s. 8)

V první části autor překračuje úzké zaměření svého oboru, sleduje širší environmentální debatu a srozumitelně popisuje ekologicky příznivé směřování, ale i jeho možné bariéry jak ze strany trhu, tak kulturních a společenských podmínek. Na tomto základě se pak pouští do podrobnějšího popisu témat týkajících se stavění a architektury. Hledání vhodné architektonické formy má být výsledkem poctivé analýzy místa a jeho potřeb. Zabývá se jednotlivými fenomény - od materiálů, stavebních principů a fungování domu přes použití zeleně ke vztahu k místnímu a regionálnímu kontextu. V závěru předkládá návrh principů skutečné ekologické architektury. Rozvádí tak úvodní myšlenku, že „ekologická architektura by měla být založena na přirozenosti a normálnosti“ (s. 9) a na potřebách každého člověka tak, aby neomezoval ostatní.

Styl autora připomíná a také přímo odkazuje na metodu kritického vidění Bohuslava Blažka (viz Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie, ERA, 2004). Nezastupitelnou součástí knihy jsou totiž fotografie z rozdílných částí světa a rozdílných typů prostředí, jejichž komentáře rovnocenně doplňují hlavní text. Díky fotografiím se můžeme seznámit s celou řadou různorodých ekologických staveb, a vzniká tak určitá mozaika postřehů a názorů. Cílem není předložení kompaktního pohledu, ale spíš soubor úvah podněcujících k dalšímu přemýšlení. Proto je možno knihu otevřít na libovolném místě a na chvíli se začíst. Na druhou stranu se při čtení souvislém místy nevyhneme dojmu nedostatečně jasné struktury a překrývajících se pasáží.

Vyznění knihy je povzbudivě kritické, založené na promýšlení důsledků jednotlivých principů. Přes upozornění na možné nedostatky některých realizací, které se snaží o ekologickou příznivost a jejich snahy dopadají sporně nebo nevhodně, autor nepodceňuje samotný kladný fakt, že stavitelé usilují o nějaké směřování.

Z textu je cítit přesvědčení architekta, že je možné/nutné svět měnit pozitivním tvořením, skryté přesvědčení, že lidské zásahy mohou přírodní prostředí doplnit a obohatit. Jako architekt zůstává v pozici antropocentrické a neskrývaně ji přiznává: „Ekologická architektura je tedy ohleduplná k přírodě na základě racionální úvahy. Hlavní je pro ni ale člověk, ne mravenec - ten musí žít, aby se člověk měl ‚dobře‘.“ Není však jednostranným prosazovatelem úzce zaměřené myšlenky, což dokazuje věta v úvodní části knihy: „Je také možné, že architektura s přídomkem ‚ekologická‘ vůbec nevznikne. Protože se její podstata stane součástí architektury obecné.“ (s. 9) Nezbývá než společně s autorem aktivně doufat, že se tak stane co nejdřív.

Magdalena Hledíková