VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Slovem periferie označujeme okrajovou, vedlejší část území, které je považováno za jádrové - tedy například střed města nebo dominantní oblast, region. Je to poměrně mladé slovo. Jedním ze slov, která tento význam zastupovala dříve, jsou humna. Humna lze popsat jako přírodní prostředí vesnice za stodolami, tvořící rozhraní zastavěného území a volné krajiny. Většinou zde býval pás zahrad a sadů, krom své hospodářské funkce byl také oblíbeným místem obyvatel sídla, především mládeže.

Je zajímavé pozorovat proměnu pocitového vyznění z vcelku příjemného humna do nepříliš oblíbené periferie. Je to možná věcí profesního pohledu, ale přece jen, raději půjdeme na humna, než na periferii. Je to jistě věcí měřítka, zatímco humna přeběhneme za chvilku, periferií můžeme bloudit hodiny, a to i v autě. V její rozlehlosti nenacházíme ono zřetelné rozhraní, které odděluje město od krajiny. Proměna systému hospodaření s půdou proměnila také vztah člověka k okrajům měst. Vzniklo slovo periferie s významem zbytkového území - ani město, ani krajina, šedá zóna.

Jako obyvatelé jí pouze procházíme, spíše však projíždíme, abychom se dostali z města do krajiny nebo naopak. Jako plánovači vnímáme fenomén periferie velmi černobíle. S každou změnou územního plánu posouváme hranici zastavitelného území, vyjímáme území z půdního fondu, kategorizujeme nově dobyté prostory jako územní rezervy. Prázdnota děsí, je třeba zaplňovat, stavět. Možnosti a kvalita prázdného území spočívají v jeho schopnosti být zastavěno. Nová zástavba přijímá jak jinak než periferní, tedy nízkopodlažní charakter, v naprosté většině se jen přidává k již existujícímu, nevznikají ohniska, subcentra, síť svébytných celků, nevzniká ideální město, vzniká sídelní kaše.

Rád bych se mýlil, ale kde jsou dnešní Lhotákové, Sudkové, Bučinové, kteří by zachytili krásno periferie? Bylo jimi vnímané krásno nezištným sdělením o sobě samých, nebo pořizovali prchavé záznamy, tušíce konec starých časů? Proč nedokážeme jako v roce 1842 litoměřičtí konšelé vymezit kus obecní louky daleko v polích za městem a natrvalo vymezit prázdné místo, které dokáže vstřebávat společenské dění? Více než sto let trvalo, než v Litoměřicích zástavba dospěla až do těchto míst a plně obklopila čtyřhektarový park dnes nazývaný Jiráskovy sady, který tvoří druhé centrum města. V Berlíně dosud existují rozsáhlé prázdné plochy uvnitř města, vzniklé překotným politickým vývojem ve 20. století, vnitřní periferie, sociální brownfi eld. Nebyl to záměr architekta, ale díky prozřetelné městské politice a zájmu tato území dnes představují inkubátory nových společenských postojů, spontánní ostrovy kultury. A to tu mají park Tiergarten, který je od svého počátku výsostným nezastavitelným územím. Je plný stromů, luk, zvířat, lidí a vlastní město se nachází právě kolem něho. Periferie zde má jednoznačně kladný náboj.

Proč u nás obětujeme periferie k odkládání jinde nevhodných staveb a funkcí? Proč se nepodíváme z druhé strany? Není krajina v okolí města (zdánlivě nehodnotná) plná významů, paměti? Zeptejme se na to krajináře, botanika, geografa, historika, sociologa, malíře, spisovatele, režiséra, fotografa. Rozšíří se nám periferní vidění.

Michal Fišer
architekt
www.triarchitekti.cz