Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Yetti a Mauglí


Ivo Dostál, č. 2/2009, s. 33

V divadle Husa na provázku měla 8. únoru 2009 premiéru a derniéru zároveň hra Mojmíra Vlašína Y a M aneb Tisková konference z prvního setkání Yettiho a Mauglího v Nepálu. Záštitu nad uvedením převzal Ekologický institut Veronica, Nadace Veronica a Česko-nepálská společnost. Hru provedl soubor VERDIS, což je zkratka pro VERoničí DIvadelní Soubor (a ne, jak si to někteří vykládali, o zkratku Věda, Estetika, Rozum, Divadlo, Informace a Stačí či o Verbálně ERotický DISkurs apod.). Do loňského roku jsme znali tento soubor pod jménem A.I.D.S., tedy jako Akademický Insitní Divadelní Soubor, jehož poslední hrou bylo v listopadu uvedení jiné Vlašínovy (ve spoluautorství s Tomášem Havlíčkem) hry R.Ú.S.

A.I.D.S. se poprvé na veřejnosti objevil v roce 1993 s hrou o Darwinovi na stromě, která by určitě krásně vplynula i do letošního darwinovského roku (200. výročí narození a 150 let od vydání díla O vzniku druhů přírodním výběrem) a byla by určitě neméně aktuální. Z původního záměru, kdy si skupina vážených akademiků dělala legraci z různých nešvarů byrokracie, se s postupem času vyvinula svébytná divadelní představení. Svůj půvab mají v neškolenosti hereckého projevu, kdy akademici využívali své bohaté zkušenosti z reálných zážitků z bojů o existenci svou, svých vědeckých disciplín, o publikační činnost apod. Nikdo snad původně netušil, že se z těchto za stolem čtených her a vlastně i ze souboru stane nepřehlédnutelný fenomén. A i když se leccos z původního pojetí a záměrů zakladatelů (za všechny je nutno jmenovat Karla Hudce, který o tom snad pro historii něco sepíše) změnilo, přece to hlavní zůstalo.

Zůstalo humorně kritické pranýřování problémů ve vědě, politice i životě. Zůstalo civilní vystupování neherců ve čtených rolích, to aby se neztratil pel amatérismu, a ti, kteří se nechají svou čtenou rolí unést příliš, jsou naopak pranýřováni. Zůstalo vlastní autorství her, zůstala předmluva či vlastně vysvětlení autora, o čem hra bude. A také to, že souborem stále procházejí nové tváře podle toho, jak má kdo čas a chuť. Rovněž zůstává to, že každé představení je premiérou i derniérou současně a že představení bývají beznadějně vyprodána, ať se jedná o jakýkoliv prostor, a návštěvníci bývají i zdaleka.

Navíc se v posledních letech nedílnou součástí her stává humorně vedená aukce nepotřebných předmětů často i záporné hodnoty pořádaná pro veřejný prospěch. A také, jak už to u premiér bývá zvykem, večer končí tzv. (ž)rautem často vegetariánského ladění či alespoň z bioprasete, což je pro mnohé nenásilná forma praktického seznámení se s možnostmi a chutěmi alternativního stravování.

A konečně je nemožné přehlédnout vystoupení cimbálové muziky Veronica, ať již s cimbálem či bez něho, bez které se nemůže žádná z akcí Veroniky obejít. Ostatně muzika by sama o sobě zasluhovala náležitého zhodnocení, protože je podobným kulturním fenoménem trvale udržitelného rozvoje jako uvedený divadelní soubor či časopis Veronica.

Ale zpátky ke hře Yetti a Mauglí. Autor a režisér v jedné osobě Mojmír Vlašín postavil hru na střetu naší globalizované civilizace představované zástupci světového tisku se zástupci přírodních lidí normálního, tzv. selského rozumu a těží z tohoto jiskření maximum. Ani nemusíte hádat, jak to dopadlo. Dopadlo to stejně, jako dopadá současný svět, který zdražuje elektřinu, vodu či cokoliv jiného, když klesá spotřeba, protože lidé šetří. Stejně jako svět, který se hroutí, když poklesne poptávka po autech. Že je to pro normální lidi se zdravým pudem sebezáchovy těžko k pochopení?

Yetti i Mauglí jako přírodní lidé se spolu setkali, protože se jim areály jejich výskytu díky oteplování i ochlazování prolnuly. Uvažují dopředu, protože jsou ještě obdařeni zdravým rozumem, a tak vědí, že vše neslouží jen k sežrání či k okamžité spotřebě. Nicméně nezájem zástupců médií, daný jejich úprkem za náhodnou návštěvou nějaké prázdné celebrity, o zásadní zprávu o stavu světa jen podtrhuje to, o co v dnešním světě jde. A nejen proto také závěrečná věta Mauglího „Lumíci se vydali na pochod“ získává i pro nás stále ostřejší kontury.

Hra se konala u příležitosti svátku svaté Veroniky a brněnských Nepálských dnů roku 2009. Proto následná aukce „unikátních“ předmětů byla pořádána ve prospěch Jihomoravské vyšší základní školy v nepálském Khanda Déví, vybudované hlavně díky příspěvku Jihomoravského kraje. Výtěžek aukce 24 450 Kč je zásluhou zkušených a přesvědčivých dražitelů Mojmíra Vlašína a Romana Zajíčka, kteří s neodolatelným půvabem a vtipem byli schopni vydražit za nemalou cenu třeba i kus ledu dodaného Yettim údajně z himálajského ledovce.

Možná by se někomu zdálo, že uvedená částka není příliš atraktivní, ale v tom je ten rozdíl mezi světem naším a světem, který nevidíme či vidět nechceme. Tato suma peněz pokryje nemalou část nákladů nepálské školy na celý rok.

Nebo ještě jinak. Jedním z dražených předmětů byla kresba nepálského školáka signovaná učitelem. Dražitel Roman Zajíček ji nabízel slovy: „Jde o kresbu školy, v popředí běží chlapec, asi sportuje. Ale ne, v ruce má šutr a honí bažanta.“ Cítíte ten rozdíl? Je stále nutné si uvědomovat, co je důležité. Pokud si z toho lidé nevezmou poučení a nezmění žebříček hodnot, tak pokud nás nesfoukne krize současná, pak ta příští určitě. Ve fitnessech se totiž bažanta ulovit kamenem nenaučíme.

Ivo Dostál

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu