VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

S termíny kostra ekologické stability, biocentrum, biokoridor, interakční prvek, endogenní stabilita, lokální a regionální územní systém ekologické stability se budeme setkávat stále častěji. Budeme si na ně muset zvyknout tak jako projektanti, kteří návrhy územních systémů zpracovávají, nebo jako okresní ekologové v Jihomoravském kraji, kteří se snaží postupně zajišťovat jejich realizaci.

Územní systém ekologické stability krajiny je vybraná soustava endogenně ekologicky stabilnějších segmentů krajiny, účelně rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií. Stávající územní systém tvoří většinou neúplná, nepravidelná síť účelně vybraných částí kostry ekologické stability. Doplněním chybějících biocenter a biokoridorů vzniká návrh optimálně fungujícího systému.

Kostru ekologické stability tvoří v současné době existující relativně endogenně ekologicky stabilnější segmenty krajiny, bez ohledu na jejich funkční vztahy. Velikost a rozmístění těchto segmentů v krajině je určeno dlouhodobou lidskou činností. Většinou se jedná o plochy, které byly a jsou z různých důvodů obtížněji využitelné nebo zcela nevyužitelné.

Ekologicky významné segmenty krajiny jsou území, která jsou tvořena zcela nebo převážně stabilními ekosystémy, tj. takovými, které se vyznačují trvalostí bioty a ekologickými podmínkami umožňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Vyznačují se především vyšší vnitřní (endogenní) stabilitou. Vnitřní stabilita znamená odolnost vůči normálním výkyvům prostředí a endogenním změnám, např. populačním výbuchům. Vnější (globální) stabilita znamená odolnost vůči mimořádným změnám prostředí, změnám obvykle katastrofického charakteru, k nimž biocenózy nejsou adaptovány a které jsou z hlediska jejich vývoje nepředvídatelné. Tyto změny mohou působit přírodní faktory, v kulturní krajině ovšem převládá působení antropických faktorů. Vnitřní stabilita nezaručuje vnější stabilitu, tj. odolnost vůči všem exogenním vlivům. Bez vyšší vnitřní stability nelze ovšem vnější stabilitu zajistit. Vysokou vnitřní stabilitu mají především sukcesně zralé ekosystémy s klimaxovým charakterem. V kulturní krajině jsou to jednak ekosystémy s přírodním vývojem, především lesní a skalní geobiocenózy, jednak antropicky podmíněné ekosystémy s přirozeným vývojem bioty (např. hydrobiocenózy rybníků, geobiocenózy stepních lad a některých dalších travinných společenstev). Ekologicky významné segmenty krajiny členíme podle biogeografického významu:

Ekologicky významný krajinný prvek je plošně méně rozlehlé území (řádově 0,001 až 0,1 km²) s homogenními trvalými ekologickými podmínkami (zahrnuje zpravidla geobiocenózy jedné skupiny typů geobiocénů).

Ekologicky významný krajinný celek je plošně rozlehlejší území (řádově 0,1 až 10 km²), zahrnující více typů ekotopů (více skupin typů  geobiocénů), v němž převládají ekosystémy s velkým významem pro ekologickou stabilitu krajiny.

Ekologicky významná krajinná oblast je rozlehlé území (řádově 10 až 100 km²), zahrnující rozmanité typy ekotopů a zpravidla mozaiku  ekologicky různě stabilních ekosystémů, vyznačující se však takovou strukturou krajiny, která vyhovuje z hlediska ekologické stability.

Ekologicky významná liniová společenstva jsou specifickou biotickou formací kulturní krajiny. Mají úzký protáhlý tvar s významným podílem nebo převahou okrajových biocenóz (ekotopů). Jejich základem je travino-bylinná a dřevinná vegetace, členící bloky agrocenóz nebo lesních monokultur.

Centrum biotické diverzity (biocentrum) je segment krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny.

Biocentra členíme podle toho, jaká společenstva zahrnují, na reprezentativní, kontaktní a unikátní.

Biotický koridor (biokoridor) je segment krajiny, umožňující migraci organismů a propojující biocentra. Většině organismů nemusí umožňovat trvalou dlouhodobou existenci. Koridory mohou být jak prostorově spojité, tak i nespojité.

Ochranná zóna má za úkol zabránit pronikání negativních antropogenních vlivů do biocenter a biokoridorů. Její součástí mohou být opatření plošná (např. ochranný pás okolo biocentra), technicko-inženýrská (např. záchytný příkop proti splachům z polí) a technologická (např. ochranné pásmo, v němž je zakázána letecká aplikace chemických ochranných prostředků zemědělské výroby).

Interakční prvek je obvykle liniový segment krajiny, který zprostředkovává příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní ekologicky méně stabilní krajinu. Jeho hlavním úkolem je vytvářet existenční podmínky té části bioty, která je významná pro autoregulační procesy v hospodářských, nestabilních plochách. Interakční prvek je tedy přechodným článkem mezi územními systémy a vlastními hospodářskými plochami.

Podle biogeografického významu, stanoveného na základě posouzení biogeografické reprezentativnosti, významu pro ekologickou stabilitu krajiny a unikátnosti přírodních krajinných fenoménů rozlišujeme ekologicky významné segmenty krajiny s významem lokálním, regionálním, nadregionálním, provinciálním a biosférickým. Po desetiletí přírodovědci a ochránci přírody sledovali a registrovali proces ochuzování a často i degradace naší krajiny. Nyní se všem nabízí možnost formulovat optimálně své územní požadavky podobně, jako je formulují jednotlivá odvětví využívající krajinu - zemědělství, doprava, průmysl, vodní hospodářství… Ne pro prospěch a užitek jednoho resortu nebo zvláštní skupiny lidí, ale z důvodů vskutku celospolečenských.