VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jméno Jaroslav Spirhanzl-Duriš jsem znal již z válečných let z časopisu Naší přírodou. Ani ne tak z odborných článků o pedologii, jako spíše z malých kreseb starých stromů a chalup, převážně z jihočeské krajiny. Kresby fascinující: dodnes je vidím při pohledu na zapomenutou osamělou lípu u božích muk v polích či na korunu bezlistého stromu, v níž městské osvětlení střídá sníh s černí kůry kmene a větví. Jaroslav Spirhanzl byl mimořádná osobnost. Narodil se v Sedlci (Sedlec-Prčice) 27. 4. 1889, v r. 1911 se po studiích na ČVUT v Praze stal zemědělským inženýrem, byl zajat na ruské frontě za I. světové války a ze zajetí na Sibiři se vrátil v r. 1920. Z ruské doby pochází přídomek Duriš - tvrdý. Následovala léta ve Státním agropedologickém ústavu v Praze s doktorátem technických věd v r. 1929. Od r. 1925 působil jako přednosta ústavu, v letech 1939-48 jako ředitel Státních výzkumných ústavů pro půdoznalství a zemědělskou meteorologii v Praze. Zemřel 21. 7. 1960 v Mariánských Lázních.

Jeho odborná činnost v pedologii a navazujících oborech je neobyčejná, ale při veškeré odbornosti vždy se snahou o její praktickou aplikovatelnost. Jedna z jeho pedologických knih nesla například titul Rolníkovo půdoznalství, další Půda a podnebí v zemědělské výrobě. Byl také jedním z předchůdců územního plánování v krajině zaváděním metodiky tzv. agropedologického náčrtu, což byl spíš územní plán pro výstavbu obce v návaznosti na zájmy zemědělství. Popularizace v tisku, přednášky pro veřejnost i v rozhlase byly jeho nepostradatelnými pomocníky v práci. Kromě mnohokrát oceněných odborných kvalit byl znám i jako spisovatel. V řadě knih ztvárnil svoje dětství v jihočeské krajině, svoji pouť ze sibiřského zajetí a zejména své toulky po přírodě. Překládal i ruskou a německou beletrii. Jeho kreslířské schopnosti mu dovolily zachycovat zdánlivě jednoduchým způsobem mizející svět českého venkova.

Dovedl být také nekompromisní v ochraně přírody. Již ve čtyřicátých letech vystupoval proti rozorávání mezí a jiným krajinářským zásahům, které vnímal jako negativní. Ale vyslovoval se i proti drobnějším přečinům. Stačí snad ocitovat následující text: „U Nemilan na Olomoucku byl zastřelen nejvzácnější chráněný pták země moravskoslezské, černý čáp. Zatoulal se sem ve zuboženém stavu, unaven a dezorientován povodněmi. Zastřelil ho střelec, střílející do všeho, co se hýbe, ze vzdálenosti 20-30 kroků, ač byl varován. Takto smutně proslulá obec má přiléhavé jméno Nemilany. Ano, jak divní jsou asi její občané, že podávají ruku člověku, jenž střílí na všechno, co se hýbe… Jestli se nenašel v Nemilanech nikdo, kdo si odplil před panem lovcem, dovolte, já to udělám za vás!“

Karel Hudec