VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Anglický výraz „urban sprawl“ označuje téměř nekontrolované rozšiřování, doslova „rozlézání“ se města do svého okolí. Běžně se začal používat v 60. letech, kdy zejména v Anglii a USA vznikaly suburbie - jednotvárná předměstí rodinných domků jako replikovaných soukromých prostorů anebo řečeno slovy E. Koháka „králíkárny naležato“ (na rozdíl od socialistických paneláků jako „králíkáren nastojato“). Středně velké či větší americké město má zhruba rozměr celých středních Čech. Jenže naše území je malé a konečné. Hrozí reálné nebezpečí, že v okolí dálnic a větších měst dopadneme jako v Holandsku či severním Německu - krajina se zaplní různými sklady a rodinnými domky a zmizí pod nimi.

Krajiny ČR prodělaly několik vln kolonizace - během středověké revoluce 13. století, dále v souvislosti s rozvojem hornictví, železářství a sklářství v 16. století a zejména v pohraničních oblastech (Sudetech) při industrializaci v druhé polovině 19. století. Jako neokolonizaci můžeme označit masovou víkendovou migraci frustrovaných obyvatel města nazpátek do přírody po roce 1960 - často z „města domů“ do „města chat“. Zatímco chalupářství dokázalo ve většině případů ochránit rozpadající se vesnice a dobře udržované vesnické domy se opět stávají centry postupně vznikajících stálých komunit, tak chatařství zničilo mnoho krásných koutů Čech (mezi nimi dolní Sázavu a Povltaví) a v menší míře i Moravy. Je zapotřebí omezovat další zástavbu mimo hranice dnešních sídel a podporovat a zlepšovat výstavbu v intravilánech obcí a měst. Osud české krajiny je víc než v rukou ochranářů v rukou architektů, urbanistů a tvůrců územních plánů.

Z pohledu biodiverzity založené na prostém počítání druhové rozmanitosti je hodnota středoevropské krajiny stále vyšší, protože je zvyšována nově příchozími druhy. Např. mezi vyššími rostlinami nalezneme celou třetinu nepůvodních druhů. Druhou stranou tohoto procesu je to, že příroda se všude v oblasti středního klimatického pásma, tedy i v USA, Kanadě a části Japonska sobě stále víc podobá. Šíření nových druhů, které P. Špryňar nazývá neofytizací, má často za následek ústup či úplné vymizení zranitelných a vesměs vzácných domácích druhů. Paralelně s globalizací, která se odehrává ve společenské sféře, se podobný proces děje i v naší přírodě, což způsobuje ztrátu regionálního charakteru krajiny.

Tato globalizace přírody je usnadněna fragmentací krajiny. Malá sídla, chatové kolonie, dálnice, místní cesty „drobí“ krajinu a usnadňují migrace. Podobně jako prostor krajiny je i její celistvost určitou hodnotou zasluhující péči. Navíc malá hodnotná území jsou ve fragmentované krajině více zranitelná a je jednodušší je zničit nebo pozměnit.