Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Environmentální magie


Stanislav Komárek, č. 1/2007, s. 14

Před několika lety jsem, jsa pokryt talárem, zažil během promocí jímavou scénu. Právě promující mladý kolega z Angoly se za živý svět nechtěl dotknout fakultního žezla a své poněkud cize vyslovované „spondeo ac policeor“ pronášel bez tohoto magického aktu a tudíž striktně vzato neplatně. Ne že by snad mocnému předmětu, sídlu neznámé síly, mající moc měnit obyčejné lidi v magistry pouhým dotykem, neprokazoval náležitou úctu. Ze všech čtyř stran se mu poklonil. Sáhnout však na něj přes veškeré pobízení po dobrém i po zlém nechtěl. Jen rozum dohlížejících úřednic zabránil, že mu pracně dobytý titul nebyl pro nedodržení celého rituálu odepřen.

Modly a fetiše

Upřímně řečeno, vůbec jsem se nebohému adeptovi nedivil. Kdyby byl mně samému ukázán kdesi v Angole mocný Velký Fetiš, o němž netuším, zda se jej sluší políbit, olíznout či před ním padnout do prachu, asi bych se zdráhal k němu i přiblížit, byť bych věděl, že místním usedlíkům zjevně neubližuje. Samou povahou fetišů, či „mana-předmětů“, jak je také někdy bývá zvykem nazývat, je, že v nich jakýmsi způsobem sídlí nesrovnatelně větší síla a moc, než jakou mají ve své prvoplánové podobě. V naší kultuře jsou to třeba cestovní pas, který tajemně poukazuje k moci státu, jehož je dotyčný občanem, a který ho na cestách dovede, nebo také nedovede, ochránit nesrovnatelně lépe nežli jiný, „nečarovný“ kus papíru. Podobně třeba v průkazce poslance sídlí poslanecká imunita s celou svojí nesnesitelnou lehkostí.

Ti, kdo víru v moc fetišů nesdílejí a na něž síly ve fetiších sídlící z tohoto důvodu nemohou, je někdy nazývají modlami. Modlou je pro ně to, čemu se prokazuje větší úcta, nežli je přiměřené.

Fetiše toho či onoho typu pak k lidské společnosti patří jako k velbloudům hrby a není jich prostá žádná societa, byť by se tvářila sebeosvíceněji. Fetiš nemusí být zdaleka jen v černé Africe (temnota je jevem jaksi univerzálním) a nemusí být zdaleka jen povahy hmotné. Zdá se dokonce, že fetiše ideativní jsou mnohem zrádnější nežli třeba takový klasický škapulíř se spárem z netopýra. Klasickým příkladem jsou myšlenkové fetiše typu vědeckého poznatku či lépe řečeno dobové pracovní hypotézy, které začnou být traktovány jako zjevená pravda náboženského typu. Starší z nás ještě dobře pamatují některé, z části mylné, postřehy politické ekonomie 19. století, tak jak je absorboval tatík Marx, opakované se strnulejší neměnnou obřadností, než kdyby to byly výroky z evangelia. Inferno německé třetí říše pak na desetiletí ochromilo veškerá bádání v oboru rasové antropologie, protože k některým jejím vývodům přistoupilo obdobným paranáboženským způsobem, spářeným navíc s mrazivou německou důkladností.

Fetiše ekologů

I environmentalismus má ve své politické praxi tendence obdobně traktovat některé poznatky ekologie. Čímž ji ovšem vystavuje nebezpečí, že by si jednou mohli náhodní chodci odplivovat už při pouhém vyslovení jejího jména, jak se to kdysi stalo právě politické ekonomii a rasové antropologii. To by si ekologie, takto disciplína důstojná a mezi těmi biologickými jedna z nejobtížnějších, jistě nezasloužila.

Jedním z jejích už klasicky „zlidovělých“ poznatků je její kdysi rozšířená pracovní hypotéza, že se stoupající druhovou diverzitou úměrně roste i stabilita celého společenstva. Tento předpoklad byl jako „neotřesitelný argument“ použit třeba v rozpravách o mniškových kalamitách a škodlivosti lesních monokultur nebo při obhajobě ochrany druhů jakožto stabilizujícího faktoru v živém světě. Jen málo ekologických domněnek bylo popularizováno a omíláno obdobným způsobem.

Přitom kdo má oči k vidění, vidí, či by alespoň potenciálně mohl vidět, jak křehké jsou třeba tropické pralesy oproti o několik řádů druhově chudší tundře. Ochrana druhů by se tedy měla odvolávat na něco jiného - třeba na to, že jsou namnoze pěkné, roztomilé a že je máme rádi. Takováto „subjektivistická“ argumentace se mezi environmentalisty kupodivu „nesmí“, byť je jediná rozumná. Konec konců by se také někdo mohl zeptat, proč je stabilita biotopů lepší nežli jejich labilita. Kromě odpovědi, že jsme si ji jako lepší konec takovéto polární dvojice pojmů sami vybrali a „subjektivně“ jí fandíme, se k tomu stěží dá říci něco „vědeckého“. Z hlediska „nezaujatého“ pozorovatele by bylo možná dokonce zajímavější sledovat, co se děje, když se prales vypálí, třeba i několikrát. Jedinou upřímnou a skutečně platnou odpovědí, proti které se nedá nic namítnout, je, že z nějakých nezbadatelných a zjevně neutilitárních důvodů máme všechny ty stromy, jaguáry, orchideje a kajmany rádi a basta!

Samo slovo „ekologický“ nabylo postupně významu, který je v různých náboženstvích blízký rituální čistotě a je zcela nesouměřitelný třeba s významem slova „etologický“.

Mýtus ztraceného ráje

Mytologické myšlení do environmentalismu velice pěkně prosakuje. Mýtus o ztraceném ráji se v něm znovuzhmotňuje v představě idylického „původního“ stavu čehokoli a jeho porušení a zničení lidskou zvědavostí a pýchou. Přitom je smutnou skutečností, že třeba nejlepší cestou k řešení nejeklatantnějších problémů industrializace je právě její rychlé rozvíjení, vedoucí k šetrnějším a sofistikovanějším technologiím, nikoli její brzdění. Glorifikaci čehosi původního a rajského podléhá nejen původní přírodní stav, ale i tradiční venkovské společnosti. Málokdo si ovšem uvědomuje, že v české krajině roku 1800 bylo nepochybně méně stromů i větších zvířat nežli v té dnešní, byť motýlů jistě třeba víc.

Za zpupnost přijde nejen vyhnání z ráje, ale i konečný trest v podobě Globální Ekologické Katastrofy, která má paradoxně všechny problémy vyřešit a lidstvo, tento vřed na tváři planety, vyhladit zcela nebo z velké části. Je pro ni typické to, že stejně jako kdysi Království Boží přijde neočekávaně a lze se na ni po chiliastickém způsobu vágně těšit. Trochu při tom uchází pozornosti, že vyhnání z ráje bylo v neposlední řadě spojeno s poznáním, z jehož stromu naši prarodiče pojedli. Svět bez lidí by jaksi neměl kdo reflektovat, alespoň ne způsobem podobným našemu. Rajská je nejen nevinnost, ale také nevědomost, která hříchu nečiní, protože ani nemůže. Při velké kvantitativní inflaci všeho lidského se zvolna vytrácí smysl pro jeho pozitivnější stránky, ke kterým nepochybně patří sofistikovaná reflexe světa. Orwellovo heslo „V nevědomosti je síla“ je svým způsobem jistě pravdivé, ale je to síla nevědomá, asi jako když bubří a klíčí veliké množství hrachu.


Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr. - biolog a filozof, učí na FHS UK a PřF UK Praha

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu