|
Vstup pro předplatitele: |
Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá
Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda
Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár
(Josef Hrubý)
Stromy rostoucí poblíž lidských sídel nemají v mnoha případech život snadný. Často jsou jen otroky svých pánů, nuceny dávat co nejvíce plodů, a pouze proto je jim věnována jistá péče, leckdy ovšem taková, která nebere ohled na jejich přirozené schopnosti a potřeby. Jen moudrý sadař pozná, co strom v tu kterou dobu potřebuje, a dokáže mu pomoci. Takovým se pak strom odmění nejen chutným ovocem, ale i bohatou korunou, svěžími listy, barvou a vůní květů, z jejichž kalichů i včely rády sají sladký nektar.
Horší je to ale tam, kde strom je pro člověka jen neživou věcí, ze které je možno kdykoliv utnout, zatlouct do něj hřeb… Mnohý je tím zmrzačen nadosmrti. Tím méně je mu pak věnován byť jen pohled, i když by si právě v těch případech lidskou pozornost zasloužil, už jen pro vůli žít se svým handicapem dál. Některé z ran se časem zacelí k nepoznání a jen zkušený dřevař pak na pile, na tom pitevním stole, pozná na letokruzích duše stromu stopu dávného příkoří.
Četné jizvy po setkání s člověkem už nikdy nezarostou, i když strom se je snaží skrýt, většinou marně. A tak leckde vidíme stromy poznamenané starými rakturami, přiškrcené ostnatým drátem, zhyzděné rezavým pletivem, plechovými tabulkami s už nečitelným nápisem… Nepoznáváte se v tom, lidé?
Jiří Roupec