VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rád bych pod tímto názvem reagoval na článek otištěný v prvním letošním čísle Veroniky s názvem Proč mám rád rysy. Z článku je bohužel patrné, že autor buď samotnému pojmu myslivost nerozumí nebo rozumět nechce, případně snad může mít autor špatnou vlastní zkušenost, z které pak pramení jeho značné zkreslení problému a vytrhávání věci z kontextu.

Tvrdit, že se podařil myslivcům husarský kousek prolomením vlastnických práv, když je prohlásili za pozemky honební, může pouze ten, kdo nejen že nezná historické souvislosti utváření honiteb a hlavně současnou proceduru při vytváření honiteb, kdy je vlastník vtažen do rozhodování o vytvoření honitby a často je i jejím uživatelem (pokud je k tomu samozřejmě odborně způsobilý), ale současně nerespektuje postavení myslivosti jako organizace spravující naše přírodní bohatství, kterým je zvěř ostatně stejně jako naše lesy. Zde je na místě zdůraznit, že nejlíp se často vede zvěři (myslivosti) i lesům v rozsáhlejších komplexech, kde je vlastník (uživatel) lesa současně uživatelem honitby.

Trochu odbočím - máme lesy, které „slouží“ člověku tím, že je využívá taky a hlavně jako zdroj obnovitelné suroviny, tedy dřeva, avšak máme i lesy takříkajíc pro přírodu, a podobně je potřeba nahlížet i na myslivost. Ano máme lesy a krajinu, kde myslivecké hospodaření nahrazené rysem je zcela ve smyslu udržení „přírodní“ rovnováhy, ale je zde i kulturní krajina, bez které by nejen že vyloučení vlivu člověka onu „přírodní“ rovnováhu neposílilo, ale současně by pokrytecky popíralo ony lovecké geny člověka a s tím spojenou kulturní tradici sahající až do samého prvopočátku lidstva.

Je pravdou, že ony autorem zmiňované problémy s odškodněním nastávají hlavně v oblastech, kde se oba výše uvedené zájmy společnosti překrývají. Zde je hlavně na státu, aby určil pravidla, protože pak se nelze divit myslivcům, že uvažují o odškodnění. Stejně jako ho požadují vlastníci lesa za škody způsobené zvěří, a ty rozhodně nebývají zanedbatelné.

Chtěl bych se zmínit i o další zmiňované věci, která bezprostředně souvisí s vlastnickými vztahy. Také já se domnívám, že zákonná pasáž, kdy zvěř podle zákona není ničí, opravdu není tím nejlepším řešením. Znění klauzule zvěř je všech by nás lidi totiž činilo daleko odpovědnějšími k tomuto přírodnímu bohatství - ale tam jsme asi ještě nedospěli. Zvěř by se tak nestala pouze tvorem závislým na pozemku na kterém žije, ale stala by se něčím více - právně odvislá na přírodním prostředí (neplést s pozemkem). A nebyl by to pak majitel pozemku, který svým hospodařením výrazně ovlivňuje ono přírodní prostředí, a tedy i populace volně žijících druhů zvěře (i zvířat), kdo by měl být potenciální plátce? Samozřejmě je to o službách a potřebách ve společnosti - tak například hospodařícímu rolníkovi by tyto zvýšené náklady byly navráceny ve vyšší ceně za vyprodukovanou surovinu apod. Takto získané peníze by pak byly přednostně investovány zpět do krajiny a jejích jednotlivých složek, tedy i do zvěře. Ale to je spíše sci-fi nebo úvaha pro příští století.

Vrátím se však k otázce v nadpisu. Opravdu si nemyslím, že myslivost a rys stojí proti sobě. Proti sobě mohou stát pouze lidé, kteří se nedokáží domluvit a respektovat.

Antonín Martiník