VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jednou z námitek pro využívání produkce biomasy z poloviny plochy Česka je argument, že se půda vyčerpá a přestane plodit. Přitom tepelným využíváním biomasy pouze vracíme do přírodního oběhu oxid uhličitý a vodu, které předtím s využitím slunečního záření rostliny v sobě uložily. Do přírodního koloběhu by se vrátily tak jako tak, tlením nebo jiným aerobním (případně i anaerobním) rozkladem. Výhodou rozkladu čistě přírodního je, že živiny z půdy, zůstávají na místě k dispozici novým generacím rostlin. Při energetickém využití biomasy to lze docílit vracením popela (či vyhnilého kalu z bioplynových reaktorů) zpět na plochy, které to nejvíce potřebují. Anaerobní fermentace na bioplyn neposkytuje horší hnojivo než aerobní rozklad a má zásadní výhodu v tom, že se při ní místo ohřívání ovzduší vytváří plyn, který lze využít místo dováženého plynu fosilního.

Je proto třeba začít investovat velký lidský i finanční kapitál do rozvoje venkova, kam v budoucnu musí „téct peníze“, které jsou zatím utráceny za fosilní paliva. Zbavit se závislosti na fosilních zdrojích nemusí ovšem pro budoucnost stačit. Během dvaceti let se může ukázat, že je nutno oxid uhličitý z ovzduší rychle odčerpávat, tedy napravovat, co jsme si natropili. Pomineme-li megalomanské metody jako jeho ukládání pode dno oceánů, nabízí se pozoruhodná, více než tisíc let stará metoda: obohacování půd o zuhelnatělé zbytky rostlin. Tímto způsobem by mělo být na konci století možné do půd po celém světě ukládat uhlík stejným tempem, jakým je dnes uvolňován z půd a nadzemní biomasy a především z fosilních paliv. Staré antropogenní půdy bohaté na uhlík jsou známy především z Amazonie, ale i z Oceánie a Asie. Vyznačují se trvalou vysokou plodností, na rozdíl od okolních půd nezušlechtěných. Nejlepší využívání biomasy tak může být kupodivu takové, kdy se tepelně nevyužije beze zbytku, ale pyrolýzou se uvolní jen těkavé složky. Až polovinu původně asimilovaného uhlíku z každé sklizně lze ukládat do půdy. Jako nejlepší se jeví kombinovat zuhelnatělé zbytky s běžnými organickými hnojivy: ty se poté tak rychle nerozloží, lépe se využijí. Zlepšuje se tím i udržení vody v krajině, roste rovněž úrodnost půd. (Více informací na www.veronica.cz/TerraPreta.) Budoucnost nejen České republiky je tedy možná v tom, že přestaneme přidávat do zemského ovzduší další uhlík, ale že jej naopak budeme odebírat. Všichni máme v tomto ohledu nemalé závazky.