Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Galerie přírodní prózy. Miloslav Nevrlý (1933)


Jiří Poláček, č. 3/2007, s. 23

Po pěti představitelích myslivecké beletrie se v naší galerii objevuje autor poněkud jiné ražby, jímž je Miloslav Nevrlý. Narodil se v Praze, kde také vystudoval reálné gymnázium (1944-1952) a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy (1952-1957, obor systematická zoologie). Po absolvování této fakulty, na níž roku 1969 získal titul doktora přírodních věd, nastoupil do Severočeského muzea v Liberci. Působil v něm jako odborný pracovník a v letech 1965-1996 vedl přírodovědné oddělení; mimoto zde redigoval Sborník Severočeského muzea (1958-1997) a Knižnici Jizerských hor (1960-1972). Současně byl činný ve sféře ochrany přírody a ve skautském hnutí. Jestliže v mládí často pobýval ve středočeské přírodě (například u hostivických rybníků nebo v údolí Vltavy), později se stal znalcem Jizerských hor, ale důvěrně poznal též četné další oblasti u nás i v cizině. Od roku 2000 je v penzi, žije však stále v Liberci.

Spektrum jeho publikační činnosti je velmi široké a rozmanité. Zahrnuje řadu odborných studií otištěných hlavně ve zmíněném Sborníku Severočeského muzea, značné množství popularizačních článků a doprovodných textů v různých fotografických publikacích, jakož i několik knih a mnoho drobných prací literárního charakteru. Miloslav Nevrlý otiskoval své příspěvky v denním tisku (Vpřed, Zemědělské noviny, Lidová demokracie), avšak zejména v rozličných jiných periodikách (Vesmír, Živa, Ochrana přírody, Památky a příroda, Lidé a země, Geografické rozhledy, Krkonoše, Jizerské a Lužické hory, Turista, Kalendář Liberecka, Kalmanach, Junák, Roverský kmen).

Do obecného povědomí se zapsal nejprve Knihou o Jizerských horách (1976), v níž spojuje osobní prožitky s kapitolami věnovanými přírodě, historii, pověstem, místním pamětihodnostem či turistice. S tímto dílem, rozčleněným podle jednotlivých měsíců, koresponduje několik dalších titulů, které napsal buď sám, nebo na nich různě participoval. Jde o trojí Bibliografii Jizerských hor (1969, 1986, 1989), turistické průvodce Isergebirge (1971) a Jizerské hory (1983), fotografické publikace Jizerské hory (1971), Jizerské ticho (1978) a Jizerské hory (1988) či o svazek Tři iseriny (2006), přibližující osady Jizerka, Velká Jizera a Orle.

Nevrlý se dále věnoval Liberecku. Je spoluautorem Alba starých pohlednic Lužických hor a Ještědu (2000), výpravné publikace Libereckým krajem (2003) a knížky Kryštofovo údolí (2005), pojednávající o stejnojmenné podještědské obci. Podílel se rovněž na Knize o Liberci (1996) a na publikaci Přírodní park Ještěd (2001). Zasvěceně ovšem umí psát i o jiných oblastech: svědčí o tom jeho podíl na Nejkrásnější sbírce (1997), která evokuje české a slovenské přírodní krajiny, a na knize Kouzelný Český ráj (2001), k níž lze přiřadit Chvály Zadní země (2002), soubor básnivých textů o kraji Labských pískovců.

Již před vydáním těchto titulů Nevrlý proslul jako autor Karpatských her, jež poprvé vyšly roku 1981 a poté ještě šestkrát. Jsou svébytným průvodcem po rumunských horách, zároveň však obsahují kapitoly označené jako „hry“, v nichž dominují různé pocity a radosti spjaté s pobytem ve volné horské přírodě. Podobný ráz mají i drobnější tisky Cestovní zpráva čarodějova učně (1994) a Zašlá chuť morušek (2002), ale také výbor nazvaný Větrné toulání (2005).

V bibliografii Miloslava Nevrlého, jehož osobnost mimo jiné přibližuje Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku (2006), je možno dále najít samostatně vydané odborné práce (Topografie živých rašelinišť Jizerských hor, 1961; Zimoviště netopýrů v Jizerských horách, 1963; Ježek a lidská péče, 1989), spoluautorství vědeckých publikací, turistických příruček a map. Lze uvést i účast na doplněné reedici knížky Jaroslava Spirhanzla Duriše Z ptačí říše (1987) nebo obsáhlý doslov ke knize Bohumila Nusky Ptačí údolí (2004).

Je třeba ještě dodat, že leckteré uvedené práce měly zprvu časopiseckou podobu a že dosáhly několika vydání, přičemž jednotlivé reedice se vnějškově často liší. Vzhled většiny těchto děl dotvářejí fotografie jednoho autora (například Siegfrieda Weisse, Vladimíra Širla či Jana Pikouse) nebo autorského kolektivu; v menší míře je provázejí ilustrace.

Následující úryvky ukazují autorův osobitý způsob evokace různých krajin. Jsou převzaty z Knihy o Jizerských horách a ze svazku Chvály Zadní země.

Květen

Konečně přišel do Jizerských hor znovu blažený čas: jejich lesy medově voní. Cítím tu vůni každé jaro. Stačí jen vyhlédnout z okna a zavětřit k lesům. Začínají za mým domem a táhnou se bez přerušení, hluboké a daleké, desítky kilometrů k severovýchodu. Nejsou jednotvárné a duše okřívá, kdykoli do nich vstoupím. Nahoře na jizerských pláních plují tou jarní dobou nad rašeliništi ještě perlové mraky a v nehnutých vodách se rozpouští poslední sníh: jediný poryv větru dosud stačí obnovit vládu zimy.

Kde je ale tou dobou sníh ve starých bukových lesích na Hemmrichu! Safírová obloha tam prosvítá mezi skalami a nejkrásnější zeleň pokryla za jediný den a noc větve hladkých šedých buků. Nestojí v Čechách druhé takové bučiny jako v kamenitých svazích Jizerských hor! Tam vládne v květnu pravé medové jaro. Těžko je v tu dobu vydržet doma: je nutno slyšet zpěv lejsků malých z korun buků. K večeru pak stoupám po vlahém dni k lovecké chatě pod Poledníkem. Opírá se o skálu, a když ji spatřím, jsem rád, jako bych potkal blízkého člověka: zdá se, že starý srub zima dosud nezkrušila. Jen suchého myšího trusu v něm přibylo a nádherných vlhkých vůní. Noční vzduch je čerstvý a jako šipky v něm nad stromy létají lesní sluky. Vítr utichá a nad nočními horami leží mír. Přesto cítím jarní neklid: daleko je ještě tiché podzimní spočinutí, kdy stačí samota a světlo svíčky.

Zadní země

Zadní zemí jsem nazval opuštěnou část Labských pískovců, té nádherné skalnaté a osamělé krajiny při zemské hranici. Poprvé jsem spatřil skály Jetřichovických stěn, jejich bezcestné rokle a tmavé lesy asi před pětačtyřiceti roky. Později jsem onu část Českého Švýcarska navštívil několikrát stejně letmo, ale pravidelně - v zimě i v létě, na jaře i na podzim - jsem tam začal jezdit teprve před čtvrtstoletím. Tehdy se již začalo stmívat nad Jizerskými horami, pod nimiž jsem žil a které jsem měl pro jejich lesy, rašeliniště a samotu rád. Začaly je hubit jedovaté vichry, které měnily jejich zelené stromy na hnědé, hnědé na rezavé. Přibývalo holých plání, na kterých byl dodaleka vidět večerní oheň, rašeliniště vysychala, sníh šednul a do kdysi nekonečných lesů vnikaly asfaltové cesty, páchnoucí stroje, hluční lidé. Přišel čas jít dál, čas dát se okouzlit další zemí.

Táhnul jsem tedy dál, harcoval na severozápad. Kraj, který jsem objevil, ležel za několika zeměmi - z Liberce vlakem přes Čechy do Polska, odtud do Německa a zase znovu do Čech, do jejich nejsevernějšího výběžku. Šluknovský výběžek jako by ani k Čechám nepatřil, je to jiný kraj. Po starodávnu se mu kdysi říkalo Niederland, dolní země. Na Českolipsku, v kraji zvaném Oberland, prší a válejí se mlhy, ale když přejdeš pohraniční Lužické hory a začneš ze Stožeckého sedla, ze Šébru, klesat k severu do nížiny, jsi rázem v jiných říších!

Připravil Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu