VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kdybyste žili na Vyškovsku, jistě byste ho znali. Drobná rázovitá postava s charakteristickou rádiovkou, mošnou přes rameno a s rýčkem namísto poutnické hole. Kdo zde zajde alespoň občas do přírody, nemohl Miroslava Daňka z Drnovic minout. Jeho domovem byla krajina - pole, louky a především les. Každé takové „náhodné“ setkání s Miroslavem Daňkem bylo skutečným zážitkem, a ovšem, neobešlo se bez neotřelých veršů. Často v nich žertoval: „Po polách a po lese / divá zvěř mé kosti roznese.“ Čtenáři Veroniky se mohli seznámit s Daňkovými verši v příspěvku Nad environmentální poetikou a veršem páně Daňkovými (6/2001, str. 16-17).

S pobytem ve volné krajině pak souvisela i další Daňkova významná aktivita - práce amatérského archeologa. Z okouzlení svou vášní se vyznává čtenáři v jedné z básní z cyklu Verše psané rýčem a lopatou: „Na oraništi stále někde dřepí, / to chce klid a žádný spěch, / všude jsou dávných věků střepy - / nad tou krásou se tají dech.“ Expozice a depozitáře vyškovského muzea už jen tiše vyprávějí úspěchy těchto objevných výprav.

K Miroslavu Daňkovi také neodmyslitelně patřila neúnavná veřejná angažovanost v ochraně přírody - čištění studánek, vyvěšování ptačích budek, zvelebování okolí. Svými verši se snažil z bezohledné letargie vyburcovat i nás ostatní: „… proto mějme všichni snahu / nenarušit přírody rovnováhu!“ Kde by bez něj bylo dětské hřiště v Drnovicích a jeho údržba? O nezištné Daňkově aktivitě by mohli vyprávět i členové místního občanského sdružení Drnka či Svazu invalidů.

Kolorit venkovského života utvářejí odedávna především jeho obyvatelé. Rodí se v organickém mikrokosmu propletence lidských osudů a příběhů. Zvláštní roli zde sehrávají výrazné místní individuality. Bývají nesmazatelně zapsány v povědomí mnoha generací do té doby, než jejich originální počiny vyprchají z kolektivní paměti společenství.

Poslední sněhová vánice letošní zimy, jako by byla symbolickou tečkou zemských živlů za životem tohoto v nejčistším slova smyslu „přírodního muže“. Zemřel 20. března 2007. Stopy Miroslava Daňka však vánice rozhodně nezametla. Jak by sám řekl svým rýmem: „Vždyť vzpomínky jsou cesty života, / po kterých se vracíme zpátky, / vánoce, radost, láska, ochota, / bez nich je smutno a život krátký…“

Pavel Klvač