VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Prolog

Otrokovicemi projíždí obrovská mezinárodní loď plná pomerančů. Razí si cestu kvetoucí jižní Moravou, nechává za sebou úrodnou Hanou a takzvanou Moravskou Saharu a také veliký mezinárodní přístav s logistickým centrem v Břeclavi. Nově zbudovaný kanál Odra-Dunaj-Labe sem přivedl vodu z alpských bystřin. Sen moravských inženýrů se zhmotnil, suchá krajina se proměnila v kvetoucí zahradu.

Tudy by měl vést kanál

Co asi české krajině chybí k tomu, aby se tato vize budoucnosti dvou desítek starých mužů z občanského sdružení DOL (Dunaj-Odra-Labe), bývalých vodostavbařů, stala realitou? Zhmotnil by se jejich sen, kdyby dostali od státu desítky miliard korun, volnou ruku a stavební povolení? I ti nejortodoxnější budovatelé přehrad odpověď znají, ale nechtějí ji vyslovovat. A tak sen starých pánů pomalu upadá v zapomenutí. Přesto jejich plány na vybudování kanálu jsou zaneseny v mapách a na mnoha místech v okolí čtyř řek platí stavební uzávěra. Od poloviny devadesátých let zhruba na tisíci hektarech území ji obyvatelé zdejších měst a obcí musejí brát vážně: nesmějí cokoliv budovat v místech, kudy by mohl vést kanál.

Kroměřížský rodák Zdeněk Nový obhlíží svou parcelu s ovocnými stromy a nazlobeně míří prstem na zelené území zvané Horní Zahrady. „Na vlastní parcele si nesmím postavit domek, chtěl jsem ho už před lety zbudovat dětem. Nakonec se odstěhovaly jinam,“ říká muž v modrákách a ukazuje, kudy možná poteče voda. „Ve skutečnosti tady nic nebude, a my ani žádný kanál nechceme. Jenže nás se nikdo nezeptal,“ zlobí se mohutný větrem ošlehaný šedesátník. Jeho soused je na tom ještě hůř. „Jejich barák stojí kanálu přímo v cestě, proto si nesmí ani nahodit fasádu. Chtěl postavit novou kůlnu, ale musel si nechat zajít chuť,“ kroutí hlavou pan Nový.

Jak dlouho bude stavební uzávěra platit, neví nikdo, protože vypuštění trasy průplavu z územních plánů musí odsouhlasit vláda. Zatím ale neexistuje ani studie proveditelnosti, takže není jasné, zda se kanál dá vůbec postavit. O stavbě se ve skutečnosti neuvažuje, jen v dobách okurkové sezony se objeví ojedinělé zprávy v novinách.

Déšť dští ve Španělsku, tam kde je pláň

Povodně v Číně, sucha v Austrálii, laviny bahna a kamení v Asii, úmorná vedra v Anglii, ničivé požáry v Řecku a ve Španělsku. Zprávy o přírodních katastrofách z exotické ciziny nahradily podobné zprávy z tuzemska. Vše se odehrává i za našimi humny: ničivé povodně a stejně ničivá sucha se už dávno nedějí daleko od nás. Pohled z okna může být tak divoký, že husí kůže nenaskočí jen nejzarytějším odmítačům teorie globálního oteplování.

Jako obranu před extrémními projevy počasí a před dopady globálních změn klimatu projednala v dubnu 2007 česká vláda Plán hlavních opatření. Jeho osu tvoří Plán hlavních povodí ČR, který počítá s výstavbou dalších přehrad, jejichž počet ještě není konečný. „Jde o koncepci vodního hospodářství s výhledem do 21. století,“ vysvětlil ministr zemědělství Petr Gandalovič. Dodal, že plán je základem pro „udržitelnost vodních zdrojů“, ale neobsahuje žádný seznam nových přehrad: „Neobsahuje ani výčet lokalit, vhodných k výstavbě nádrží. Jde jen o to, zda jednotlivá území mají být chráněna pro případnou stavbu vodních děl.“ Gandalovič vysvětluje, že nyní má mít vláda dva roky na to, aby mohla diskutovat s obcemi a kraji o tom, která území bude takto chránit. „Lidé zde budou normálně žít dál, budou stavět, opravovat své domy a normálně podnikat. Nebude to znamenat žádné omezení pro jejich život, ani pro turistiku. To by mělo ekologům vyhovovat, že se v těchto lokalitách nebudou stavět dálnice, doly, lomy nebo průmyslové podniky. A zda tu postavíme přehrady, o tom rozhodnou až další generace. Až nádrže s vodou budou veřejným zájmem, lidé uvidí, že není jiné cesty.“ (Zdroj: ihned.cz)

S Plánem hlavních povodí ČR nesouhlasí někteří akademičtí a univerzitní pracovníci, kteří svůj názor prezentují „Otevřeným stanoviskem“. Dávají jej na vědomí ministerstvu zemědělství, dále také sekci životního prostředí Senátu ČR a Sněmovny ČR. Tito biologové tvrdí, že opravdovou ochranou před globálním oteplováním by byla spíše obnova přirozeného koloběhu vody v přírodě. Ten dobře funguje jen v pralesích, ale v krajině by se měl koloběh vody alespoň napodobovat. Lidé ale kvůli pěstování obilovin „zrekultivovali“ miliony hektarů půdy. Když se ale krajina odlesní a půda rozorá, voda se nemá kde vázat a rychle odchází. Protože jsme odstranili nivy v okolí řek, napřímili a prohloubili jejich koryta, klesla hladina spodní vody a země pomalu vysychá.

Nikde v Africe

Podobné zásahy probíhaly od starověku, ale pouze na omezeném prostoru kolem Středozemního moře. Před tisíciletím člověk vysušil krajinu v Mezopotámii, v údolí Indu a v severní Africe. Staré říše prodělaly úpadek zemědělství, které už nedokázalo uživit lid, a nepřítel je lehce porazil. Dnes je krajina zničená plošně na celé zemi a to je příčinou začínající změny klimatu. Bude stále více ubývat „malých“ srážek a mlh, nahradí je veliké deště, střídání sucha a povodní. Voda rychle odteče a vezme s sebou látky, které obsahuje. Krajina přichází o své úrodné složky, o vápník a hořčík. „Dnes odchází do moří spousta rozpuštěných živin, ročně v množství asi 1,5 tuny na hektar, ‚tuk naší země‘. Půda se okyseluje více než kyselým deštěm, uvolní se těžké kovy, které škodí rostlinám,“ vysvětluje biolog Jan Pokorný z Jihočeské univerzity. Uvádí, jakým způsobem se snažní o nápravu vlády různých zemí. Nejhorší je situace chudých zemí Afriky. Nikde již nejsou stromy a lidé přesto musejí na vaření pálit dřevo, kvůli kterému prohledávají stovky kilometrů. Bohatý sever navrhuje jejich krajinu nechat opět zarůst a využívat raději slunce. Fotovoltaické články by přišly na 100 dolarů pro rodinu, zbývá tedy vyřešit maličkost: kdo zaplatí tyto výdaje lidem, kteří žijí na pokraji hladu. Australští farmáři zase zničili krajinu vypalováním buše, ta pak ale ztratila vodu i živiny. Nyní ji sice uměle zavlažují, ale půda se zasolila. Proto dotuje australská vláda rozsáhlý program na výsadbu miliardy stromů. Než ale vyrostou a začnou fungovat, je nutné počkat nejméně deset, dvacet let.

ČR: mít čistou vodu

Naše republika krajinu poznamenala velkoplošným hospodařením socialistických družstev. Například při pohledu z letadla je jasně vidět česko-rakouskou hranici. U nás obrovské, stahektarové lány, u sousedů malá, několikahektarová políčka. Přirozenou nevýhodou naší krajiny je to, že leží na rozvodí: vodu dostáváme pouze v dešťových srážkách a látky ztrácíme nevratně. Biolog Jan Pokorný by motivaci pro sedláky našel. Navrhuje rozdělit peníze podle kritéria, jak čistá voda odtéká rolníkům z jejich polí. Stačilo by prý jen drobně přizpůsobit zemědělskou politiku, která už vlastně první kroky udělala tím, že přiděluje dotace rolníkům za to, že udržují kulturní tvář krajiny.

Příběh z Moravské Sahary

Některé pokusy znovuoživení krajiny se v Česku už povedly. Sledujme tedy ten nejstarší, nejznámější: První tuzemský biokoridor byl vysazen roku 1991 na jižní Moravě - dva kilometry dlouhý pás lesa u Vracova. Vysázeli jej na zakázku odboru životního prostředí v Hodoníně pracovníci místního zemědělského družstva. V tomto kraji totiž začíná Moravská Sahara. Před časem se zde zvedaly písečné bouře, voda odplavovala ze svahů půdu na silnici. Po 20 letech biokoridor začal fungovat. Patnáct metrů široký pás se táhne od pahorku uprostřed lánu, probíhá kolem kamenného křížku, míjí naftové vrty a míří k pískové planině a spojuje se s mokřadním remízkem a rašelinovým jezírkem, co ani v dobách největšího sucha nevysychá. Na pískovitých polích Moravské Sahary vyrostl zelený čtverec dospělých stromů, téměř každý rok úřad vyšetřil něco peněz a přibyly další kilometry. Hejna koroptví a skřivani se vrátili do krajiny. Před hustým koridorem stromů a keřů se navršují závěje písku, který dříve za větrných dnů dorazil až do Strážnice. Studenti ekologie a zahradnictví sem jezdí na obhlídky a podobné koridory začali vysazovat i doma.