Vstup pro předplatitele: |
Byli jsme vyznamenáni.
Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.
Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.
A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.
(Josef Suchý)
Tak se u nás jmenuje čtrnáct vesniček, ponejvíce na Vysočině, ale i jinde, k tomu tři Zhořce, jedna Zhůř a jedno Zhůří. Všecko to jsou vesnice horské. (Jsou to sídla stejného založení jako dvacet Žďárů, několik Žďárků, Ždírců a ještě pár vsí podobných názvů.) Jejich jména jsou svědectvím o tom, že byly založeny při kolonizaci pustých území, po vypálení tamních lesů, na shořelých plochách. Nic nedbejme na to, že sloveso shořet dnes píšeme na počátku se s-. Ve staré češtině se předpona sloves znamenajících likvidaci objevovala často jako z(e)-: zežrati, zhubiti, zmařiti, zmordovati… Zhoře jsou možná o trochu mladší než ony Žďáry, jejichž názvy se zakládaly na starém, dnes už zaniklém slovese ždžářiti, které znamenalo „vypalovat les“, ale pořád pocházejí z doby raných kolonizací našeho území.
Dušan Šlosar