|
Vstup pro předplatitele: |
Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)
Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.
Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.
Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!
Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.
(Jan Zahradníček
Jeřáby, 1933)
Tak se u nás jmenuje čtrnáct vesniček, ponejvíce na Vysočině, ale i jinde, k tomu tři Zhořce, jedna Zhůř a jedno Zhůří. Všecko to jsou vesnice horské. (Jsou to sídla stejného založení jako dvacet Žďárů, několik Žďárků, Ždírců a ještě pár vsí podobných názvů.) Jejich jména jsou svědectvím o tom, že byly založeny při kolonizaci pustých území, po vypálení tamních lesů, na shořelých plochách. Nic nedbejme na to, že sloveso shořet dnes píšeme na počátku se s-. Ve staré češtině se předpona sloves znamenajících likvidaci objevovala často jako z(e)-: zežrati, zhubiti, zmařiti, zmordovati… Zhoře jsou možná o trochu mladší než ony Žďáry, jejichž názvy se zakládaly na starém, dnes už zaniklém slovese ždžářiti, které znamenalo „vypalovat les“, ale pořád pocházejí z doby raných kolonizací našeho území.
Dušan Šlosar