Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Galerie přírodní prózy. Štěpán Neuwirth (1944)


Jiří Poláček, č. 4/2007, s. 20

Leckteří autoři přírodní beletrie adresují své knihy jak dospělým čtenářům, tak i dětem a mládeži. Patří k nim též Štěpán Neuwirth. Narodil se v Ostravě-Přívoze a své dětství i mládí strávil v Polance nad Odrou, kde také absolvoval základní školu. Od patnácti let žil v Ostravě-Porubě. Po maturitě na střední všeobecně vzdělávací škole (1962) studoval na Vysokém učení technickém v Brně, ale ze zdravotních důvodů studium nedokončil. V letech 1964-1966 vykonával základní vojenskou službu.

Po sňatku  bydlel v Ostravě-Hrabůvce a pracoval ve vítkovických železárnách, a to jako programátor (1966-1978), vedoucí odborný referent (1978-1980) a vedoucí výpočetního střediska (1980-1991), avšak i jako redaktor časopisů Jiskra a Vítkovice (1991-1993). Poté byl krátce tiskovým tajemníkem Hutnické zaměstnanecké pojišťovny v Ostravě (1994-1995) a dalších deset let vedl tiskové a informační centrum Fakultní nemocnice s poliklinikou Ostrava (v této době navíc redigoval Nemocniční zpravodaj, čtvrtletník Náš pacient a porubský informační měsíčník PRIO). Na začátku roku 2006 se stal tiskovým tajemníkem Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity. Od roku 1980 žije ve zmíněné Polance nad Odrou.

Počátky jeho literární činnosti spadají do doby základní vojenské služby. V uplynulých čtyřiceti letech psal črty, povídky, fejetony, komentáře, reportáže, rozhovory či poznámky, přičemž publikoval ve značném množství deníků a časopisů. Z novin lze uvést Ostravský večerník, Svobodu, Rudé právo, Zemědělské noviny, Moravskoslezský den, Právo nebo Mladou frontu Dnes, z časopisů například Ostravský kulturní měsíčník, Českou televizi, Nahlas, Vitalitu, Salvo, Zdravotnické noviny, Medicínu, Balzám, Víkend, Myslivost či Zelené listy. Do širokého spektra Neuwirthových aktivit patří rovněž spolupráce s několika rozhlasovými a televizními stanicemi.

Jeho prvotinu představuje román Pazderna, který byl však zveřejněn  roku 1978 jenom v Ostravském večerníku (nadto pod pseudonymem Roman Jiříkovský). Knižně Neuwirth debutoval prózou pro mládež nazvanou Srna z olšového mlází (1983). Je to příběh srnky Minky, jež jako poraněné srnče vyrůstá v rodině myslivce Františka a pak žije v přírodě, kde je nakonec zastřelena. Další kniha nese název Smrt číhá v tůni (1995) a je určena opět mládeži. Obsahuje jednak titulní dramatické vyprávění, které skončí smrtí pytláka Tománka, a jednak soubor „povídek z lesa a od vody“. Mladí čtenáři jsou adresáty i následující knížky Paseka živých jelenů (2000). Její děj je situován do přírody Jeseníků, v níž se odehrávají prázdninové příhody lesníkova syna Aleše a jeho bratrance Jirky: oba chlapci se setkávají s různými druhy zvěře, zažívají ničivou bouři, ale hlavně se snaží zachránit mohutného jelena.

V roce 2001 Neuwirth vydal útlé Vyznání krajině, v němž vyjádřil svůj niterný vztah k Poodří (roku 2005 tento text vyšel znovu v kolektivní publikaci Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou 1955-2005). Dále přišel s Povídkami od loveckého krbu (2002). Na jejich stránkách ztvárnil zážitky z lovů jelenů či divočáků v Jeseníkách a „toulky s rybářským prutem“, zahrnul však do nich i příběhy lidí a kritiku jejich chování k přírodě. Touto kritičností se vyznačují i Ostroretky v proudu (2004), evokující autorovy vzpomínky na rybaření s otcem u řeky Odry a oslavující přírodní krásy i lidskou citovost. Roku 2004 k této knížce přibyl ještě výbor z předchozích mysliveckých a rybářských próz pojmenovaný Toulky nejen s kulovnicí, který obsahuje i některé nové povídky. Lovecká tematika dominuje také v knize Lovci v krajině divokých sviní (2006), situované do Oderských vrchů.

Za svého působení v ostravské fakultní nemocnici Neuwirth napsal ještě soubor esejů Zastavení uprostřed života, zveřejněný jen elektronicky (www.pc-politika.com), a knížku Tep nemocnice (2002), náležející do literatury faktu a přibližující chod řečeného zařízení, jeho jednotlivá oddělení i různé lidské osudy. Významnou součástí této publikace, jež byla poctěna Cenou E. E. Kische, jsou fotografie Jaroslava Kubíka. V letošním roce autor připravil její rozšířenou verzi s názvem Puls nemocnice, doplněnou snímky Marie Psotové a Jany Gojové.

Ve svých knihách o přírodě Neuwirth spojuje zkušenosti myslivce, rybáře a ochránce přírodního světa (stojí za zmínku, že se podílel na formování právní ochrany CHKO Poodří). Většinu jich vydal v ostravském nakladatelství Repronis. Jeho texty v nich provázejí ilustrace Evy Haškové, Ludvíka Kunce a Josefa Odrášky, ale i fotografie Jaroslava a Lenky Kubíkových. Charakter těchto textů ukazují následující úryvky z knížek Srna z olšového mlází a Vyznání krajině.

První krůčky

Starý srnec znepokojeně zvedl hlavu od chutného jetele a pátravě se zahleděl do hloubi žitného pole. Už delší dobu to tam šustilo a pískalo a on stále nevěděl, zda mu nehrozí nebezpečí a jestli by nebylo lepší se někam schovat. Slabý větřík vanul z opačné strany, a proto se musel spolehnout jen na zrak a sluch. Žito se vlnilo a zlátlo pod prvními paprsky slunce, nesměle vykukujícího za vrchy Beskyd. Ve chvíli, kdy už chtěl uskočit a odběhnout do vzdálenějšího kouta jeteliny, vynořila se mezi klasy srna a za ní malé, bíle flíčkované srnčátko.

Chvíli se upřeně pozorovali. Pak se srnec odvrátil a už si těch dvou nevšímal.

Nad jetelinou každou chvíli vykoukla zaječí hlava s dlouhýma ušima a vysoko v modru nebe se třepotala poštolka. Srnčátko popošlo na ještě slabounkých nožkách a přivonělo k paličce jetelového květu. Pak ještě jednou, ale když chtělo přičichnout k dalšímu, vylekaně uskočilo a co by dup, už bylo u mámy. Jak by ne! Vždyť z květu s bzukotem něco vyletělo přímo pod jeho nosíkem. Velký, černožlutý, ubrblaný čmelák.

Stejně tak se za chvíli polekalo malé žabky a nedůvěřivě pozorovalo poletující motýly. Kolik neznámých a lákavých věcí bylo na tom světě!

Poslední zbytky noci ustupovaly před útočícími paprsky slunce k západu. Nebe, do té chvíle čisté, se začalo pokrývat řasnatými obláčky. Divoké kachny, noční tuláci, se z polí začaly vracet na rybníky a z lesů přilétali první holubi hřivnáči.

Vyznání krajině

Krajina Poodří je pro mne symbolem života. Od jara do zimy sleduji jeho proměny. Jsem svědkem vzniku i zániku. Nacházím zde tolik symbolů síly, krásy, majestátnosti, ušlechtilosti i harmonie, že mi to stačí k naplnění života vlastního. V pomíjení ročních období, v přeměnách přírody a v rozmanitosti všeho, co mě v krajině obklopuje, nacházím inspiraci a motivaci pro budoucí léta a své konání.

Častokrát se mi zdá, že s krajinou Poodří splývám podobně jako onen jasan. A když odlétají poslední divoké husy, padá na mne podivný stesk. Dívám se za svobodnými ptáky, jak letí nad Poodřím, a závidím. Mohou totiž shora vidět celou krajinu v její velebné velkoleposti. Ale pak si uvědomím bláhovost svého přání a vrátím se k pokoře lidského údělu: stát pevně oběma nohama na zemi a pomalu do ní zapouštět kořeny.

Jen tak se - myslím - dá nabrat síla pro život a posílit víra v budoucnost…

Připravil Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu