Čtení na tyto dny

Kde strom má srdce

Kde strom má srdce
ptáci vědí

Nad tryskající piliny
zvedli křídla

Slyšeli jste slavíky tlouct?

Pila ječí
Láme se
stín světla jadrného dření
Větev o větev

Zaslechli jste někdy
tlouct slavíky?

Srdce chycené
v obráceném hnízdě?

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Fytogenofond jižní Moravy


Vít Grulich, č. 3/1987, str. 5-9

Květena Jihomoravského kraje má v rámci České socialistické republiky zvláštní postavení. Nalezneme zde rostliny teplomilné, ponticko-panonské a submediteránní, stejně jako druhy sibiřské tajgy. Písky, hadce či slaniska jen dokreslují různorodost biotopů. Projdeme-li se po jihomoravské přírodě, objevíme řadu pozoruhodných závislostí a trendů i řadu námětů, jak fytogenofondu pomoci.

Procházku po ohrožené květeně jižní Moravy začneme u jihomoravských stepí. Proslulá stepní květena přilákala pozornost botaniků již na počátcích floristického výzkumu Moravy před více než 150 lety. Dnešní stepní lokality jsou, koneckonců jako všechna stanoviště přirozené vegetace, ohroženy. Kupodivu však ne tolik, jako jiná stanoviště. Populární stepní rostliny jako hlaváček jarní, koniklec velkokvětý nebo kavyl Ivanův nepatří mezi rostliny kriticky ohrožené, vyskytují se dosud na desítkách lokalit a ve stovkách až tisících exemplářů. Přitom zmíněné nápadné druhy se stávají častým motivem vyhlašování chráněných území. Mezi stepními rostlinami ovšem najdeme několik ohrožených druhů, jejichž situace je skutečně kritická. Patří k nim pelyněk Pančićův, jehož nevelké populace na samém okraji areálu mají nebezpečně sníženou reprodukční schopnost, cizopasná záraza sivá, pokládaná donedávna za nezvěstnou a znovuobjevená do dnešního dne na 4 lokalitách, i podivuhodný bytel rozprostřený, o němž se myslelo, že z československé květeny také vymizel. Stepi mají svoje refugium vesměs na prudkých svazích; mnohé z nich jsou „rekultivované“ jen za cenu obrovských nákladů, takže dosud nejsou tolik atakovány jako jiné biotopy. Větší nebezpečí jim hrozí zalesňováním, zejména akátem. Ten dokáže většinu stepních rostlin lehce potlačit a navíc se z lokalit velmi obtížně odstraňuje.

Víceméně samostatnou kapitolou stepí jsou tzv. znojemská vřesoviska s nesmírně pestrým fytogenofondem, v němž se mísí vlivy panonské se subatlantskými. V současnosti na ně působí nejen činnost zemědělců, ale i přítomnost rekreantů a chatařů.

V podobné situaci, jako jsou rostliny stepní, jsou pravděpodobně i rostliny vázané na stanoviště skalní. Skály zpravidla nelze rozorat ani stoprocentně zalesnit (i když akát se o to tu a tam usilovně snaží), lze je „jen“ odlámat, zatopit v přehradě nebo ohladit vytrvalým horolezectvím. Skalnatých stanovišť je v našem kraji dostatek a jejich zajímavá flóra má pro ochranu fytogenofondu značný význam. Na hadcové skalky u Mohelna jsou vázána proslulá společenstva v čele s podmrvkou Marantovou, jejíž populace je dodnes dostatečně početná a vitální. Skály osídlily i endemické typy hvozdíků - hvozdík moravský (Dianthus moravicus) a hvozdík Lumnitzerův pálavský (D. hungaricus ssp. palavensis). Oba taxony, ačkoli se vyskytují na velmi omezených lokalitách, jsou na nich poměrně početně zastoupeny; jsou vitální, snadno kultivovatelné a akutní nebezpečí jim tedy nehrozí. V analogické situaci je i populární pálavský dealpín písečnice velkokvětá. Nedá se to však již říci třeba o droboučké trávě miličce chlupaté, kterou vytlačují právě akáty, nebo o endemickém poddruhu kruhatky Matthiolovy (Gortusa matthioli ssp. moravica), jehož několik posledních exemplářů přežívá v propasti Macocha, ohrožováno intenzívním „jeskyňařením“.

Dalším význačným biotopem s teplomilnými rostlinami jsou písky. Fytogenofond psamofilních rostlin patří k nejohroženějším - flóra písků je vesměs likvidována sukcesí, ať už umělou (výsadbami), nebo přirozenou (náletem). Borovice a akát, částečně i rekreace a zemědělství, dokázaly z jihomoravských písků do současnosti řadu druhů již zcela vymazat, např. ruměnici písečnou, bytel vlnokvětý, chundelku přetrhovanou, pochybek severní či silenku kuželovitou. Další druhy jsou na pokraji vyhynutí, např. kolenec pětimužný a kuřička lepkavá. Zarážející je, že v celém kraji nebyla na ochranu typické psamofilní flóry a vegetace dosud zřízena jediná rezervace!

O fytogenofondu slanisk toho bylo napsáno již poměrně hodně. V krátkosti stačí připomenout, že biotop slanisk je velmi citlivý na změny způsobu obhospodařování a reaguje na změny, byť nepatrné, vodního režimu. Slaniska si vysloužila pochybný primát, že jsou prvním, skutečně vědecky podchyceným typem mizejícího stanoviště - jejich zánik popisují již botanikové první půle minulého století. V současnosti je situace víc než kritická - z 16 nejvýznačnějších druhů do dneška tři již zcela vyhynuly a u 3-4 je zánik zřejmě neodvratný. Přitom v okolních územích je tomu obdobně.

Velmi ohroženou vegetací jsou vlastně jakékoliv luční porosty s přirozenou druhovou skladbou. Louky jsou jakousi „technickou památkou“, biotopem uměle udržovaným a sukcesně blokovaným extenzívním hospodářstvím. Problém lučních druhů spočívá především v dnešní revoluci metod v zemědělství. Louky ponechané bez obhospodařování brzy zanikají pod náletem dřevin, na druhé straně, aby mohly být intenzívně obdělány, jsou zpravidla odvodněny, nadměrně hnojeny, podsety nebo přesety. Konečný efekt je stejný - totální degradace genofondu, a to ještě nemluvíme o případech (velmi častých), kdy je louka celá rozorána. Na luční (resp. mezofilní až hygrofilní travinobylinné) vegetaci je závislá např. řada druhů orchidejí, hořce a hořečky, upolín obecný, kosatec sibiřský i některé vzácné druhy ostřic, např. černovlasá. Z nivních luk zůstaly zachovány nepatrné zbytky, trpící vesměs suchem, bělokarpatské louky se mění v kultury srhy a ovsíku pod nánosy hnojiv. Pro záchranu lučního genofondu, čítaje v to i genofond nejrůznějších ekotopů krmivářsky významných druhů, je třeba bít na poplach!

Ještě hůře jsou na tom rašeliniště, slaniště a prameniště. Kvůli posedlosti (jinak se to snad nedá nazvat) po odvádění vody z krajiny, mizí tyto citlivé biotopy, jichž nikdy nebylo na jižní Moravě dostatek. V lepším případě se proměňují na živořící fragmenty, které se pak ochrana přírody za cenu vypětí sil i nákladů snaží udržet při životě. Z ohrožených rostlin této skupiny na jižní Moravě najdeme hrotnosemenku bílou, suchopýrek alpský, ostřici dvoudomou, šlahounovitou, jezerní a Davallovu, všivec bahenní a dnes již velmi řídkou rosnatku okrouhlolistou. Suchopýr štíhlý již z našeho kraje pravděpodobě zcela vymizel.

Další exkurs udělejme do fytogenofondu lesů. Problémy s ním mají lesníci šlechtitelé, protože některé druhy ustupují velkoplošně, např. jedle či jilm habrolistý, perspektivy nepříliš radostné mají i vybrané ekotypy a mikrospecie dalších dřevin. Z bylinného patra jsou ohroženy druhy přirozených horských lesů, např. čípek objímavý a v jihomoravských podmínkách i mléčivec alpský, mnohé druhy mykorrhitické či mykotrofní, např. čeleď hruštičkovitých a řada druhů lesních orchidejí, i vzácné lesní a lesostepní druhy v jihomoravských nížinách a pahorkatinách, např. kostřava ametystová a křovištní, žluťucha svízelovitá i lýkovec vonný. V lužních lesích se dnes vesměs setkáme se zavlečenými hvězdnicemi a netýkavkou žláznatou, zatímco genofod zaplavovaných vrbin s bledulí letní byl předmětem přesazování při akci Dno. V důsledku celkové eutrofizace přírody dochází k destrukci podrostu i tam, kde nejsou přezvěřené obory či mnohahektarové paseky. A to přitom jižní Morava nepatří k oblastem těžce zatíženým imisemi.

Mnohé druhy vodních rostlin rovněž ztrácejí podmínky k existenci kvůli eutrofizaci a znečištění, třeba rdest alpský nebo leknín bělostný. K ohrožení jiných přispívá selektivní likvidace vysazovanými býložravými rybami - leknín bílý. K rybníkům patří rovněž periodicky obnažené dno - letnění je však dnes již téměř minulostí. Zde rovněž celá řada druhů ztrácí existenční podmínky. Kde např. ještě na jižní Moravě roste šáchorek žlutavý, stozrník lnovitý, dvouřadka Micheliho či odemka vodní?

Poslední výpravu učiňme za pleveli. Změnou agrotechniky došlo k výrazné změně druhového složení plevelů i rumištních rostlin. Zcela zmizela vochlice hřebenitá, koukol polní je mimořádnou raritou. Plevele nelze v „normálních“ podmínkách chránit in situ, s jejich záchranou musíme spoléhat na skanzeny (viz Rožnov pod Radhoštěm, kde přisívají koukol do tradičních odrůd obilovin) nebo botanické zahrady.

Fytogenofondu je třeba pomoci - to si uvědomují snad všichni ochranáři. Jenže čas jim neustále šlape na paty, mnoho problémů se musí řešit skutečně za pochodu. Pokud je to alespoň trochu možné, snažme se o zabezpečení územní ochrany stanoviště nejohroženějších druhů. Ovšem je nutné předem vytypovat priority - což se v praxi bohužel takřka neděje.

V poslední době se dosti rozmohly „introdukce“ a „reintrodukce“ - přesazování rostlinných druhů z ohrožených lokalit. V mnoha případech jsou skutečně odůvodněné - určitým druhům jiná šance nezbyla, avšak v řadě případů se jedná o živelné přesuny, nikým (ani dodatečně) nepodchycené (v otázkách co, odkud, kam a proč). Pokud k takové záchraně přistoupíme se znalostí podmínek na lokalitě, znalostí biologie druhu, perspektiv náhradního stanoviště, pak je vše v pořádku. Pokud ne, naše úsilí zpravidla nepřinese kýžený efekt a je jen zbytečnou ztrátou energie a času. A propos, nenahlásíme-li takový zásah, snadno potom dojde k znovuobjevení Ameriky, a učiníme-li náhradní výsadbu dostatečně daleko od původní lokality, ošklivě znepříjemníme život fytogeografům.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu