Čtení na tyto dny

Pohyb

Je také únava
teprve tisíciletého jazyka
(mé řeči)

Je také únava
teprve dvousetletých stromů
(mé ulice)

Louka navečer povadla —

Už dlouho nepršelo
a neozval se cvrček
(má duše)

Auta na vzdálené dálnici
svítí  Třou si
pneumatiky o asfalt

ropný derivát
o ropný derivát
a ropný derivát

je žene

(František Schildberger)

 

Meze spontaneity (v chráněné přírodě)


Antonín Martiník, č. 5/2007, s. 30

Říkávalo se, že všechno má své meze. Mám důvod se domnívat, že v dnešní společnosti bezmezného růstu to jako by již neplatilo. Opravdu, stačí se přece podívat na naše pole, která o své meze přišla ještě v době, kdy neomezený růst nebyl společenskou doktrínou. Zkusme se však zamyslet nad něčím, co ze své podstaty meze vylučuje - nad spontaneitou.

Spontánní - slovo, s nímž se setkáváme nejen v chování člověka, ale i v přírodě. Nebylo vlastně i prvotní vznikání toho, co dnes nazýváme ochranou přírody, spontánní reakcí člověka? Z přírody také víme, že spontaneita může být ve svých krajních polohách vlastně dvojího typu. Ta řekněme přírodní a potom ta, která je reakcí na daný člověkem pozměněný přírodní stav. Jinak se jistě díváme na spontánní zmlazení, např. břízy či jeřábu po rozpadu smrkového lesa ve vyšších nadmořských výškách, a jinak na šíření topolu či akátu na opuštěných pastvinách nižších poloh. V obou případech však můžeme hovořit o spontaneitě - nicméně do jaké míry?

Ale zpátky k člověku. Můžeme ještě dnes hovořit o spontánní ochraně přírody, vezmeme-li v potaz, za jakých podmínek a pohnutek vznikala první chráněná území? Čteme-li např. souvětí: „vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památku dávno minulých dob názornému prožitku pravých přátel přírody, vzdáti se veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám abyste dalšími rozkazy uvedli tuto mou vůli ve skutek, aby v této části žádné dřevo se nekácelo, stelivo nehrabalo, drobné dříví nesbíralo, zkrátka aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu“, kterým hrabě Buquoy „založil“ dnešní rezervaci Žofinský prales, nemohu se ubránit oné silné spontaneitě, jež je z toho cítit. A podobný nádech lze jistě vycítit také ze snah při zakládání nejstarších parků v Severní Americe. Cítíme ale onu spontaneitu například z Natury 2000?

A podobně je tomu nesporně i s péčí o chráněná území. Mám důvod se domnívat, že spontánní nadšení, s kterým byla prováděna tak trochu živelná a neoficiální péče o řadu lokalit, zmizelo v nenávratnu. Dnes je zde přísný byrokratický a ekonomický systém, bez kterého by to jistě v takové míře ani nešlo. Stala se tak ona ochrany přírody součástí dnešního světa? Vytrysknula spontaneita lidské přirozenosti, která se projevila v tom, čemu dnes říkáme ochrana přírody, dostatečně silně, aby se stala součástí tohoto světa? A není ono striktní uchopení a svázání této „spontaneity“ trochu i její prohra? Neměla se spíše rozprchnout a vnést sebe sama do okolního světa? Nevsadili jsme ochranu přírody do příliš vymezených mezí, místo aby ty meze třeba tvořila sama?

Také dnes se lze jistě setkat s onou spontaneitou v ochraně přírody - vzpomeňme na ty, kteří se v NP přivazují ke stromům, aby je chránili. Nicméně není tento projev spontaneity až příliš podoben onomu šíření akátu do člověkem opuštěných pastvin a na hony vzdálen spontánně se zmlazujícímu jeřábu v rozpadlé přírodní horské smrčině?

Antonín Martiník, ČSOP PS Hády

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu