Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Galerie přírodní prózy. Epilog


Jiří Poláček, č. 6/2007, s. 23

Na jaře roku 1997 jsem nabídl redakci Veroniky - konkrétně její tehdejší redaktorce Věře Fojtové - cyklus věnovaný českým autorům próz s přírodní tematikou. Tato nabídka byla přijata, čímž zároveň vznikla nová rubrika. Prvním příspěvkem byl portrét Josefa Thomayera, otištěný v čísle 2/1997. Poté bylo představeno dalších sedmatřicet osobností. Vždy byly nastíněny jejich životní osudy spolu s vývojem jejich tvorby a pak následovaly charakteristické ukázky, přičemž většinu medailonů doplňovaly ilustrace.

V uplynulých deseti letech byli takto přiblíženi mnozí významní spisovatelé, u nichž knihy o přírodě tvoří jen část jejich díla: například Karel Klostermann, S. K. Neumann, Jiří Mahen, Rudolf Těsnohlídek, Ivan Olbracht, Jaroslav Durych či bratři Čapkové. Vedle nich se v naší galerii objevili autoři zaměření převážně na přírodní tematiku. Šlo jak o známé tvůrčí osobnosti, které reprezentují třeba Jan Vrba, Rudolf Luskač, Jaromír Tomeček nebo František Fric, tak o autory méně známé či pozapomenuté, k nimž lze počítat Josefa Haise Týneckého, Jaroslava Hubálka, Stanislava Reiniše, Jaroslava Marchu, Josefa Prchala.

Jak známo, o přírodě u nás psali ještě leckteří jiní tvůrci. Jestliže se do řečené galerie nedostali, je tomu tak proto, že nemají takový význam nebo napsali málo knih. Toto zdůvodnění je samozřejmě diskutabilní, ale je nutno brát v potaz i omezený prostor. A tak zde tyto opomenuté autory aspoň krátce připomeňme.

Pokud je za zakladatele české přírodní prózy považován Josef Thomayer se svým souborem črt Příroda a lidé (1880), je třeba říci, že už roku 1876 vydal Jan Karafiát své Broučky. Učinil tak však anonymně, knížka zapadla a svoji popularitu získala - zprvu zásluhou Gustava Jaroše a jeho článku v časopisu Čas - až později; Karafiát se k ní přihlásil teprve v roce 1912. V této době svět přírody evokovali i další dva kněží: J. Š. Baar a Jakub Deml. Baar z rodného Chodska vytěžil knížku Ptáci (1910), k níž posléze přidal povídkový svazek Na srdci přírody (1925) a Druhou knihu z přírody (1930). Deml přišel roku 1913 se souborem básní v próze nazvaným Moji přátelé, na jehož stránkách oslovuje rostliny, stromy i houby. O přírodním světě psal též v pozdějších letech (viz například Rodný kraj, 1936). Na počátku 20. století přírodu dále zobrazovala díla Bohumila Baušeho (Ze světa zvířat, 1900; Člověk a živočišstvo, 1907), Karla Červinky (Zahučely lesy, 1908), F. X. Svobody (Z brdských lesů, 1912) či F. J. Buchala (Z tajů lesa, 1915), kteří ji ztvárňovali i ve dvacátých a třicátých letech.

Bilance sedmdesáti let

Do meziválečné doby spadají i díla mnohých představených spisovatelů, ale vedle nich publikovali také leckteří další autoři. Své knihy tehdy vydali například J. V. Rozmara (Obrázky z cizích lovišť, 1920-1921), F. X. Harlas (Pod buky, 1923; Lesní kouzla, 1938), Otakar Čapek (Srnec Blesk, 1924; Příběh liščí rodiny, 1927), Pavel Dušan (Prales, 1927; Na pokraji lesa, 1930) nebo Jan Seidl (Z lesních stínů, 1933). Josef Pavel napsal - v návaznosti na Adalberta Stiftera, Karla Klostermanna či Stanislava Reiniše - dvě práce o šumavské přírodě: příběh výra Král noci (1933) a publikaci Boubín, šumavský prales (1938). Opomenout nelze ani úspěšnou dětskou knížku Josefa Zemana Dobrodružství veverky Zrzečky (1939).

Z období nacistické okupace je možno uvést knihy Bedřicha Fürsta (Dojmy z přírody a cest, 1940), J. K. Hejdy (Zelené obrázky, 1942) nebo Františka Krtila (Od jara do zimy, 1944). Ve druhé polovině čtyřicátých let a v následujícím desetiletí vyšly knížky zmíněného J. K. Hejdy (Z nížin a hor, 1947), Jana Rambouska (A lesy šumí dál, 1947), Viktora Jugla (Z hor a rovin, 1948) či Bohumila Paši (Den v lese, 1954; Věčný les, 1955). V šedesátých letech přírodní prózu obohatila díla Vladislava Hanáka (V zelených horách, 1962; Zpívající vody, 1962), Milana Hendrycha (Zelený svět, 1962; Zlá zima, 1969), Josefa Suchomela (Jezevčíkem to začíná, 1967) a Bohumíra Hanáka (Mezi kamerou a puškou, 1968), ba i avantgardního divadelního režiséra Jiřího Frejky (Myslivecké povídačky, 1964).

Rozvoj této prózy pokračoval i v sedmdesátých a osmdesátých letech. Její podobu tehdy dotvářely knihy Oty Pavla (Smrt krásných srnců, 1971; Jak jsem potkal ryby, 1974), Josefa Čelůstky (Až zazní volání, 1972; Za losy a medvědy, 1980), Jana Kozáka (Lovcem v tajze, 1972; Podzim v kraji tygrů, 1979; Černý sobol, hnědý medvěd, 1987), Miloše Vysockého (Rezavý kožíšek, 1976; Šediváček, 1979; Putování zajíčka Chlupáčka, 1982), Oty Kružíka (Zlatý osmerák, 1979), Jiřího Křenka (Dlouhé uši v trávě, 1983) nebo Jaroslava Cingroše (Dobrodružství z lesní stráně, 1983). Nadto vyšly další práce o Šumavě (Petr Pavlík: Šumavský deník, 1976; Vichřice, 1981; Josef Váchal: Očarovaná Šumava, 1986 ). Cenným edičním počinem byla antologie Sylvy Bartůškové nazvaná Vůně jehličí (1979); přiblížila sedmnáct autorů, jejichž texty ilustroval Jiří Krásl.

Pohled na současnost

Po roce 1989 se objevilo několik nových autorských osobností, které se dostaly i do naší galerie. Octli se v ní též čtyři představitelé takzvané myslivecké beletrie, pro niž je současná doba obdobím velkého rozmachu. Její tvůrci se sdružují v Klubu autorů Českomoravské myslivecké jednoty, hojně publikují časopisecky (především v Myslivosti) i knižně, přičemž jejich knihy vydává řada nakladatelství: Moraviapress, Sursum, Erika, Plot, Euromedia Group.

Do tohoto autorského společenství patří například Alois Indruch, Jaromír Ráb, Bohumil Siegl, Ladislav Steinhauser, Vladimír Žalman, Karel Dyk, Arnošt Tabášek, J. V. Jiroušek, Jiří Drmota, Miloslav Matulka či Oldřich Koudelka. Znalcem myslivecké literatury je Jaromír Kovařík, který mimo jiné zpracoval slovníkovou příručku Myslivecký Slavín (2001), podílel se na výboru Myslivecká vyznání (2001) a sám sestavil antologii s názvem Myslivecká čítanka (2006).

Jak vidno, próza s přírodní tematikou tvoří rozlehlou, vnitřně velmi členitou oblast české literatury. Oslavuje krásy naší přírody, současně však odráží i její proměny a chování člověka k jejímu světu. Má tudíž estetický a dokumentární charakter, ale i velkou formativní potenci. Proto by měla být více využívána ve školské výuce, a to v rámci ekologické výchovy na základních a středních školách (viz nová disciplína pojmenovaná ekonaratologie) i v rámci vysokoškolského studia environmentalistiky.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu