Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Motto: Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, nebo ekonom.
Kenneth Boulding
Václav Klaus napsal v letošním roce publikaci Modrá, nikoli zelená planeta, která se zabývá problematikou klimatických změn a ústředním tématem této knihy je otázka „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?“ Dopouští se zde mnoha chyb, omylů a také dezinterpretací.
Václav Klaus je prezidentem České republiky, a proto jeho knížka může mít na obyvatele značný vliv. Úřad prezidenta se v naší zemi těší veliké vážnosti, bez ohledu na osobu, která tento post právě zaujímá. Téma klimatických změn je navíc komplikované a složité, odborníci musí pracovat s velkou mírou nejistoty. Proto může být jednostranně napsaná kniha, jejímž autorem je prezident republiky, zavádějící, matoucí, a tím i nebezpečná. Ignorováním a bagatelizováním rozsahu a hloubky problému podrývá naši ochotu a vůli jednat.
Na str. 15 Václav Klaus tvrdí: „Soudobý střet o lidskou svobodu … začíná být veden právě pomocí těchto témat“ (životního prostředí a globálního oteplování - pozn. P.N.). … „Právě chudší země … se stávají rukojmím environmentalistů, kteří navrhují zabrzdit lidský pokrok za nesmírnou cenu.“
Hned po právu na život je svoboda tím, čeho si lidé nejvíce cení. Ale svoboda znamená také odpovědnost. Na svobodu bez odpovědnosti doplácejí především chudší země. Stoupne-li ke konci 21. století hladina oceánu např. o 0,5-1 m, což se reálně podle předpokladů Mezivládního panelu o změnách klimatu (IPCC) může stát, dají se do pohybu miliony lidí v Bangladéši, nikoliv v Nizozemsku, které již dnes investuje do zpevňování hrází. Nebude pak právě a především svoboda těchto lidí ohrožena?
Na str. 20 je názorný příklad ekologické nevzdělanosti Václava Klause: „Vykácení pralesů na našem území bylo z dnešního pohledu environmentalistů jistě strašlivou ekologickou katastrofou, ale jejich nahrazení nás dnes obklopující kulturní krajinou vytvořilo krajinu jinou.“
Klaus by měl ukázat jediného ekologa či environmentalistu, který tento proces považuje z dnešního pohledu za katastrofu. V raném středověku bylo naše území pokryto z 95 % lesy, dnes je to zhruba 30 %. A nikdo nevolá po návratu. Naopak, např. krajinu Bílých Karpat nebo Českomoravské vrchoviny považujeme za vyváženou, kde se dobře snoubí požadavky člověka na rozvoj s předpoklady fungování krajinných ekosystémů.
Něco jiného je kácení či vypalování tropických deštných lesů. Kvůli odlišným klimatickým podmínkám (vlhko a teplo) se biomasa rychle rozkládá a vrací zpět do oběhu, do nové vegetace. Proto je zde vrstva úrodné půdy velmi tenká (několik centimetrů) na rozdíl od mírného klimatu, kde je vrstva půdy mocná desítky centimetrů až několik metrů. U nás je tedy možné lesy po vykácení obnovovat „do nekonečna“, v tropech jsou ztráty nevratné.
Na str. 42 dole zmiňuje Klaus první zprávu Římskému klubu Limity růstu: „Římský klub prý nakonec sám veřejně prohlásil, že závěry této knihy sice nejsou správné, ale že to koneckonců nevadí, protože záměrně matou veřejnost, aby probudily zájem. To, že nesprávnost nevadí, je přímo symbolické a nemělo by být zapomenuto. Není to poprvé ani naposledy, kdy k prosazování svých záměrů používají environmentalisté libovolné metody.“
Je to poněkud jinak. Limity růstu, publikované v roce 1972, na základě počítačového modelu ukázaly, že exponenciální růst (spotřeba surovin, energie, nárůst počtu obyvatel, znečištění životního prostředí atd.) není dlouhodobě udržitelný a pokud tyto trendy včas nezměníme, přijde dříve či později kolaps. Jinak řečeno, v prostorově konečném systému, jakým biosféra je, není možný nekonečný růst.
Autoři se zmýlili v předpovědi konkrétního data vyčerpání jednotlivých zdrojů, což také přiznali. Např. ropa měla být vyčerpána při zachování trendů za 31 let, tedy v roce 2003. Rok po publikování zprávy ale nastala ropná krize, začalo se více šetřit, vyvinuly se nové, dokonalejší technologie (např. v automobilismu), našla se nová naleziště, jsme schopni těžit z větších hloubek a podobně. Ropa tedy zatím vyčerpána není, ale to nic nemění na tom, že jde o vyčerpatelný zdroj a je třeba se s předstihem na konec ropné éry připravit.
Na straně 46 uvádí Klaus slavnou sázku Simona a Ehrlicha (autora knihy The Population Bomb). Simon a Ehrlich se v roce 1980 vsadili, zda budou za deset let přírodní zdroje vzácnější, nebo méně vzácné, přesněji, zda jejich ceny se zvýší, nebo sníží. Vybrali si pět kovů a po deseti letech Simon jasně vyhrál. Je to výborná ukázka toho, že by environmentalisté opravdu měli být obezřetní, co se týče nejrůznějších katastrofických předpovědí a zvláště, co se týče určování konkrétních dat. Nicméně vítězství Simona by nás nemělo vést ke slepé víře, že zdroje nikdy problémem nebudou. Řada odborníků předpovídá ropný zlom celosvětově za 8-15 let. Největší optimisté pak za 30-35 let. Ať už to bude 8 nebo 35 let, je to čas, který máme k dispozici k tomu, aby se transformace společnosti a přechod na nové zdroje odehrály evolučně (řízeně), a ne revolučně (chaoticky).
Na str. 55 předvádí Klaus ukázku egoismu rozpínajícího se napříč generacemi: „Poměrně jasnou a jednoduchou se mi zdá být debata o pravděpodobném - nepochybně dnes pro nás téměř nepředstavitelném - bohatství budoucí společnosti a z ní vyplývající závěr, že bychom my dnes různé zásadní věci za generace budoucí řešit neměli.“
Ekonomu Klausovi by se, předpokládám, nelíbilo, kdyby rabující dav chudých vyplenil třeba naši ambasádu někde v Africe s tím, že je to tak správné, ať platí bohatší. Téhož se dopouští ve vztahu mezi generacemi: budoucí generace budou jistě bohatší (i když ani to není zcela jisté), a tak nevadí, že jim odkážeme vyhořelé jaderné palivo z našich elektráren, vyčerpané zásoby fosilních paliv, zdevastované regiony apod. Oni si už nějak poradí. Vždyť přece budou bohatí a technika všemocná.
Na str. 120 Klaus uzavírá kapitolu slovy: „Teorie globálního oteplování a hypotéza o jeho příčinách … je možná špatná, možná i bezcenná, ale v každém případě je velmi nebezpečná.“
Klaus tedy navrhuje nedělat nic a čekat, co přijde. Na tento přístup se dá vztáhnout výrok Winstona Churchilla z roku 1936, který kritizoval vládu za neschopnost připravovat se na možný Hitlerův útok: „Pokračují v tomto podivném paradoxu, rozhodnuti k nerozhodnosti, odhodláni k ničemu se neodhodlat, tvrdošíjní ve své váhavosti, pevní v rozbředlosti, silní v bezmoci. … Blíží se konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování. Namísto toho vstupujeme do období důsledků.“
Str. 133 a 134: Na závěr kapitoly i celé knížky V. Klaus cituje sám sebe (knihu Nemám rád katastrofické scénáře): „V naší poněkud nepřehledné době chci šířit optimismus, sebedůvěru, víru ve vlastní síly jednotlivce i v naši ‚kolektivní‘ schopnost nalézt východisko, nalézt pozitivní řešení.“
Vůli k hledání pozitivních alternativ mohou podlomit katastrofické scénáře (pokud se alespoň nepokusí nějaké východisko nalézt) stejně jako laciný optimismus, zbytnělá sebedůvěra a pýcha rozumu.
Americký futurolog Alvin Toffler napsal, že naše civilizace postavila své chápání pokroku na třech idejích, které nás dovedly ke krizi:
Modrá, nikoli zelená planeta je ukázkou takového myšlení.
Pavel Nováček