VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

18. 4. 2012

Před několika dny se objevily v médiích články kritizující záchranné transfery obojživelníků přes frekventované dopravní komunikace. Autor, respektive citovaní odborníci, v nich tvrdí, že přenášení přes komunikace je pro obojživelníky nebezpečnější než vlastní masakry pod koly aut, a že by se proto do tahu obojživelníků vůbec nemělo zasahovat. Český svaz ochránců přírody s těmito závěry zásadně nesouhlasí.

Hlavními argumenty odpůrců transferů jsou kožní toxiny, které obojživelníci vylučují a kterými se mohou ve stísněném prostoru nádob na přenášení vzájemně ohrozit, a stres způsobený přenosy. Kvůli těmto faktorům údajně populace obojživelníků v místech, kde k transferům dlouhodobě dochází, navzdory veškeré snaze rapidně klesají.

Co se týče kožních toxinů, ty mohou být v případě většího množství zvířat v nádobě po delší dobu opravdu škodlivé. Pokud však jsou transfery prováděny správným způsobem (vhodné nádoby, dostatečně často kontrolované; ve špičce tahu obojživelníků i několikrát denně), potenciální negativní vlivy toxinů se výrazně snižují.

Míra stresu, pokud je nám známo, nebyla nijak měřena (např. na základě množství stresových hormonů), jde tedy o čirou spekulaci. Jasné ale je, že i stresovaná, ale živá žába má větší šanci se rozmnožit než přejetina na vozovce.

Taktéž neexistuje žádná vědecká studie, ze které by vyplývalo, že za pokles stavu obojživelníků na některých lokalitách mohou transfery. Prokázaný je naopak vliv změn v krajině a její fragmentace. Kromě toho obojživelníci jsou typičtí obrovskými přirozenými fl uktuacemi jejich početnosti a někdy bývá těžké odlišit vliv člověka od přirozených příčin. Typický je např. krátkodobý výkyv početnosti nahoru následovaný několikaletým poklesem, velkou roli hraje i průběh počasí v zimě. To dokládají desítky vědeckých studií včetně vlastních výzkumů odborného garanta programu ČSOP Ochrana obojživelníků Ing. Jiřího Vojara, Ph.D.

Problémem samozřejmě je, že na řadě míst se transfery provádějí chybně. To je však jinou kapitolou; metodické návody, jak provádět transfery správně, jsou dostupné (mimo jiné i několik publikací vydaných v edici metodik ČSOP), prováděny jsou školení a semináře dobrovolníků, na dodržení základních pravidel by měly dohlédnout orgány ochrany přírody…

Nesnažme se proto hledat příčiny úbytku obojživelníků v transferech, navíc pak v rovině osobních dojmů a jednotlivých zkušeností. Situace je mnohem složitější. K pochopení toho, co vše výskyt obojživelníků ovlivňuje, jsou třeba dostatečně rozsáhlé a dlouhodobé seriózní výzkumy a následná odborná diskuse, nikoli výkřiky jednostranných názorů v médiích. Ty mohou obojživelníkům pouze uškodit.

Je pochopitelné, že přenášení obojživelníků přes komunikace není ideálním řešením. Mnohem účinnější a k obojživelníkům ohleduplnější je v kritických úsecích komunikací budovat vhodné (!) podchody v kombinaci s naváděcím zařízením. Protože ale podobná zařízení jsou na většině míst hudbou budoucnosti, zůstává mnohde stále jediným řešením obojživelníky přes frekventované komunikace přenášet. Tisícům dobrovolníků, kteří se jaro co jaro této činnosti věnují, patří poděkování, a ne veřejné odsouzení!