VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rod jelenka (Elaphomyces) patří mezi vřeckovýtrusé houby. Patří mezi tzv. podzemky - plodnice se vytvářejí asi 5-10 (15) cm pod povrchem půdy. Bývají obvykle kulovité nebo mírně zploštělé, nejčastěji 10-50 mm velké, v mládí jsou nejčastěji žluté až okrové, ale při dozrávání se zbarvují (podle jednotlivých druhů) do hnědé, purpurově hnědé, někdy až černé barvy. Na povrchu bývají pokryty drobnými zrnitými až ostnitými bradavkami. Jejich stěna je dvouvrstevná a rozdělená na tzv. vnější okrovku (exoperidii), která je tenká a pevná, zatímco vnitřní obal (vnitřní okrovka, endoperidie) bývá tlustější a měkčí. Vnitřní plodná část - nazývaná teřich nebo gleba - je v mládí kompaktní a protkaná sterilními bělavými nebo narůžovělými žilkami, později, při dozrávání výtrusů, se mění na jednolitou prachovitou, hnědou až hnědočernou hmotu. Tvoří mykorhizu s listnáči i jehličnany.

Z morfologického hlediska je typem plodnice jelenek tzv. kleistothecium, tj. uzavřená plodnice s vytvořenou pevnou stěnou, v níž nejsou vřecka nijak uspořádána, která uvolňuje výtrusy do okolního prostředí tím, že se rozpadne (nemá speciální otevírací aparát). V případě jelenek se jedná o největší známé kleistothecium v říši hub. Na jejich plodnicích také dosti často nalezneme parazitující jiné vřeckaté houby - housenice z rodů Cordyceps a Elaphocordyceps. Zajímavostí je rovněž skutečnost, že se plodnice jelenek kdysi používaly jako afrodiziakum.

Jelenka je nepříliš velký rod; u nás je známo méně než 10 druhů. Dříve byly všechny druhy považovány za dosti vzácné, ale zde svou roli hrál jejich podzemní růst. Člověk je našel obvykle náhodně, kdy je vyhrabala a z nějakého důvodu „zapomněla“ především divoká prasata nebo byly vyplaveny při velkých deštích. Ukazuje se však, že některé druhy mohou být poměrně hojné. Nejběžnějšími našimi druhy jsou zřejmě jelenka pestrá (E. muricatus) a jelenka obecná (E. granulatus).

Už několik let se ve vlnách v našich médiích objevují méně či více seriózní informace o radioaktivní kontaminaci velké zvěře, zejména divočáků, cesiem 137 s poločasem rozpadu 30 let. Jedním ze zdrojů kontaminace jsou i podzemní houby, mezi nimi jelenka. Protože Veronica není časopisem pro popularizaci jaderné fyziky, odkazujeme čtenáře v této věci na webové stránky věnující se tématu z hlediska fyziky jako např. https://www.suro.cz/cz/publikace/aktuality/problematika-kontaminace-prasete-divokeho-v-cr-1. My předkládáme informaci o této „nenápadné“ houbě.

RNDr. Vladimír Antonín, CSc., mykolog, vedoucí botanického oddělení a houbařské poradny Moravského zemského muzea