Čtení na tyto dny

Rok plný dnů

Na patách naděje
Léto.
Léto, které nevyšlo.

Proč skřivanům se hrdlo zadrhlo?
Kdo připínal torzům křídla motýlí?
A kdo byl smyčcem bez houslí?
Na minutovou ručičku lákali
jsme čas.

Je večer. Vysoký až k svítání.
Zbrojíř naděje.
Večer, kdy úzkost taje v dým
a z popele, co po pastýřských
ohních zbyl,
vzlétl jestřáb, sivý pták,
nesmrtelnou perutí.
Nad hory, nad doly.

Zlatem harfy odlétalo léto
a duše svlékala se
pro budoucí dny,
pro světlo nepodpírané berlemi.

(Vít Obrtel)

 

Doporučujeme ke čtení

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Šumava vítězná

Václav Cílek, Jan Dvořák, č. 1/2019, s. 2-4

Sucho jako šance pro naše potoky a řeky?

Petr Pařil, č. 1/2019, s. 5-9, pro předplatitele

Chvála kulhavého poutníka

Vladimír Just, č. 1/2019, s. 20-22, pro předplatitele

Vcházení do obrazů IV – Bohdan Lacina

Jan Lacina, č. 1/2019, s. 30-33, pro předplatitele

Krajina s bramborníčky


Jan Lacina, č. 1/2006, s. 14

Bramborníček není ani brouk, ani plevel v bramborových polích, jak se domnívají někteří vysokoškolští studenti. Bramborníček je pták, a to tak drobný a lehký, že ho unese i bramborová nať. Kdo jiný než Karel Hudec a kol. ve svých ornitologických spisech vám prozradí, že v České republice hnízdí na rozmanitých stráních a planinách dvaapůl až pět tisíc párů bramborníčků černohlavých a čtyřnásobek bramborníčků hnědých. Já mám o trošku raději ty vzácnější černohlavé. Sameček je překrásně vybarvený a mně připomíná křehké skleněné ptáčky z dávno zaniklých milovských skláren. Obdivovával jsem je vždycky o prázdninách u babičky ve Sněžném. Jejich živý vzor jsem však v přírodě drsné Vysočiny hledával marně.

Každý normální kluk je posedlý sběratelstvím. I já jsem sbíral známky a nálepky ze zápalek, než jsem začal sbírat ptáky. Ne, nestřílel jsem je vzduchovkou a nehromadil jejich mrtvolky v krabicích od bot. Pouze jsem si v atlasech ptáků zatrhával druhy, které jsem na vlastní oči spatřil. Dlouho mi chyběl právě bramborníček černohlavý.

Nikdy nezapomenu na sobotu ze začátku března 1958, kdy jsem se s ním setkal poprvé. Nikoliv na slunné stráni s roztroušenými keři pod Květnicí, jak jsem si představoval a přál. Šel jsem podél zapáchající stružky kanálu, směřující od města k řece. Poletovaly veliké bílé vločky, spíše mokrá plíseň než sníh. V šedivé blátivé krajině, sevřené náspy železnice a silnice, posedával na zrezivělém plotě zpustlého zelinářství nápadně barevný opeřenec. Ano byl to právě on - vysněný bramborníček černohlavý, jakoby skleněný ptáček mého vytrácejícího se dětství. Z nevlídného sychravého dne mě vtáhl zpátky do útulné světnice babiččiny chalupy.

Člověk se naučí chodit na ptáky obdobně jako na houby. Léty jsem našel v teplejších krajinách řadu svých místeček nejen s hřiby dubáky, ale i s bramborníčky. Na Vysočině jsem si však přítomnost spíše jižanského ptáka nedovedl představit.

Výzkumné povinnosti mě nasměrovaly i do krajiny kolem Rožné. Právě tam, kde se nad odvaly hlušiny uranových rud dodnes točí kola těžních věží. Neočekával jsem od devastované krajiny nic příjemného, představoval jsem si ji radioaktivní a mrtvou. Ano, našel jsem tu rozlehlá ruderální lada i "mrtvé moře" šedivého uranového rmutu, lemované rezivými chemickými odpady a bílými povlaky solí. Nenadchlo mě, že se na temné hladině pohupují početná hejna divokých kachen a někdy i vznešené labutě. Na slunných svazích odkališť však naplno kvetly smolničky a šípkové růže stejně jako kdysi na mezích v dobách, kdy tuto krajinu znovu a znovu maloval Oldřich Blažíček. Na vrcholcích keřů, vzápětí i na loňských suchých diviznách a pelyňcích, se natřásali bramborníčci černohlaví. Ne jednoho, ne dva, ale šest samečků a k nim i samiček jsem v jediném roce zastihl na hrázovém systému uranového odkaliště. Dokonce, poprvé v životě, jsem zde objevil i jejich hnízdo - v hustých travách ukrytou kotlinku se šesti modravými vajíčky. Křehkou naději další generace barevných ptáčků.

Přítel Karel Hudec by měl jistě z tohoto ptačího rekordu radost. Nikoliv 0,4 páru na jeden hektar, jak uvádí odkudsi z jižní Moravy, ale nejméně jeden celý pár bramborníčků černohlavých hnízdí na hektaru hráze uranového odkaliště. I já mám samozřejmě radost, ale není docela čistá. Nejsem si totiž jist, zda je nejvhodnější, že právě uranová krajina přivábila do drsné Vysočiny vzácné teplomilné pěvce. Nezmutují tady? Neporostou větší či ještě barevnější, všelijak nesouměrně strakatí, jako když sklář nepohlídá tekoucí barevná skla? Přesto jsem pracovníky ekologického oddělení uranových závodů přesvědčil, že hnízdní biotop bramborníčků musí zachovat i při sanačních pracích.

Švýcarští pastevci - jak píše starý dobrý Brehm - prý věřili, že ten, kdo zabije bramborníčka, bude od svých krav dojit krvavé mléko. V krajině těžby a úpravy uranových rud se krávy nepasou a sotva kdy pást budou. A tak v rámci svého odborného biomonitoringu beru jako přesvědčivý důkaz existence nerušené populace bramborníčků skutečnost, že zde dosud nezkrvavěl šedivý uranový rmut.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu