VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Chtěli byste si zajet k moři? Pokud ano, nemusíte jezdit nikam do zahraničí. Stačí jen nastoupit do vlaku, který vás zaveze do stanice Karviná-Darkov. Jestliže vystoupáte na most vedoucí přes trať, otevře se vám zajímavý pohled. Ne snad, že by se před vámi rozprostírala nekonečná šumějící hladina, na které by se v západu slunce kolébaly plachetnice. Přesto však spatříte rozsáhlou vodní plochu, nad níž bude kroužit hejno mořských racků. Zkrátka, vítejte u "Darkovského moře", největší zvodnělé poklesové kotliny v Ostravsko-karvinském revíru (OKR).

Kulturní krajina?

Nejdříve se vypravíme na vrch Doubrava nad stejnojmennou obcí, odkud z výšky 282 m n.m. přehlédneme okolní plochou pahorkatinu s oblými hřbety, která přechází do široké nivy řeky Olše. Přes poměrně zvlněný terén zde najdeme jen málo vyhlídkových bodů, odkud je výhled na víc než jedno údolí. Chybí tady přirozená krajinná dominanta (nepočítáme-li majestátní hradbu Beskyd, která uzavírá jihovýchodní obzor). Tento fakt je podmíněn tím, že oblé hřbety tvořící pahorkatinu mají téměř identickou nadmořskou výšku a navzájem se cloní.

Před námi se otevírá hustě osídlená krajina plná stavení, zahrad, luk a polí, krajina, která by zvlášť v době květu třešní a švestek možná dokázala uspokojit i náročného pozorovatele. Celkový dojem poněkud kazí četná vedení vysokého napětí a areály Dolů ČSA a Darkov s haldami a odkališti na okraji nivy Olše. Zajímavé je, že zde nenajdeme intravilán obce jasně odlišený od plužiny, jak jsme zvyklí z většiny regionů naší republiky. Jedná se o další charakteristický rys karvinské krajiny.

Dříve byla sledovaná oblast součástí Těšínského knížectví, tedy území, které sice od vlády Jana Lucemburského pevně náleželo do svazku zemí koruny české, ale velmi dlouho si ponechávalo v zásadě autonomní postavení. I díky tomu se zde vyvinula originální forma organizace využití půdy charakterizovaná rozptýlenou zástavbou, jež byla obklopena pestrou mozaikou parcel malé výměry s hustou sítí přístupových cest. Takto strukturovaná krajina se potom stala kostrou pro suburbanizační procesy během masivní přistěhovalecké vlny v období prudkého rozvoje hornictví a průmyslu v 19. a 20. století. Jelikož zde chyběla jakákoliv forma územního plánování, stavěli si nově příchozí obyvatelé své příbytky libovolně na ploše katastru, pouze v závislosti na tom, kde se jim podařilo získat pozemek. Postupně tak došlo k zastavění celých plužin, které tak ztratily svoji původní zásobitelskou funkci a staly se obytným prostorem.

Novými centry života se po nástupu hornické epochy staly průmyslové areály jednotlivých dolů se svými komíny a těžními věžemi. V 2. polovině 19. století se kolem nich začala budovat i první urbanisticky řešená zástavba ve sledované oblasti - hornické kolonie. Jejich základ tvořily identické, většinou přízemní domky, které byly pravidelně uspořádány např. do několika rovnoběžných ulic. V období socialismu pak jako jejich panelová obdoba vznikala hornická sídliště (např. v Karviné, Orlové nebo v Rychvaldu), přičemž existoval silný tlak na likvidaci starých kolonií. Přesto se nám do dnešních dnů některé dochovaly a spolu s rozptýlenou zástavbou vytvářejí neopakovatelnou atmosféru území.

Kostel, jenž neroste do nebe

Krajina, kterou jsme z Doubravy viděli, rozhodně nevypadala jako těžbou devastované území. Jinak tomu je, přejdeme-li jen několik kilometrů na jih k baroknímu kostelu sv. Petra z Alcantary, tedy do centra městské části Karviná-Doly. Asi by bylo lepší říct: do bývalé městské části, protože kromě zmíněného kostela zde již téměř žádná jiná zástavba není. Tento stav zapříčinily důlní poklesy, jev doprovázející hlubinné dobývání na zával, kdy dochází k propadu nadloží vytěžených slojí a postupnému zalamování a ohýbání vrstev, jenž postupuje až k povrchu. Vytvářejí se tak poklesové kotliny. Uvedený proces často vyvolává destrukci staveb, což mělo velmi závažné následky na zdejší rozptýlenou zástavbu, komunikace a inženýrské sítě. Ve zvlněném terénu, kde není propad na první pohled patrný, nás na důlní vlivy spolehlivě upozorní právě rumiště v m1stech asanovaných sídel, staré zanedbané zahrady, zarostlé cesty a dnes také rekultivované plochy.

Vedle destrukce osídlení je druhým a ne méně významným důsledkem poklesů vznik vodních ploch. Tvoří se jednak v případě, že dno prohlubující se kotliny dosáhne hladiny podzemní vody, případně je jejich tvorba podmíněna změnou odtokových poměrů. Velikost poklesových jezer je do značné míry závislá na reliéfu. V pahorkatině jsou jejich rozměry převážně menší, zato v plochých nivách mohou mít i mnoho hektarů (např. již zmíněné Darkovské moře).

Pro lepší představu je ještě možno uvést, že v průběhu 230 let hlubinného dolování v OKR bylo z podzemí vytěženo 1,6 miliardy tun uhlí a zhruba 0,65 miliardy tun reziduálního kamene - hlušiny. Po 2,25 mld. tun materiálu tak zeje v Ostravsko-karvinském revíru pomyslná "díra", která byla jen z menší části vyplněna vytěženou hlušinou. Místy, zvláště na Karvinsku, se terén snížil až o 40 metrů. Alespoň minimálními poklesy bylo zasaženo území o rozloze přes 342 km2, přičemž k výraznějšímu ovlivnění povrchu došlo na ploše 260 km2. V Karviné-Dolech se v důsledku poddolování vytvořil zcela nový reliéf. Nejvýše jsou položeny areály jednotlivých dolů (jelikož pod nimi nebylo z bezpečnostních důvodůl možné těžit), v jejich okolí je pak terén až o zmíněných 40 metrů níže, než tomu bylo před započetím těžby. I vlastní kostel sv. Petra z A1cantary poklesl o 35 m. Nachází se v mělkém údolí na břehu poklesového jezera. Na vrchu nad ním je potom možné vidět těžní věže Jámy Gabriela.

Jak již bylo uvedeno, spolu s vytěženým uhlím se na povrch dostalo i velké množství hlušiny. Jejím ukládáním na povrchu se vytvořily odvaly (haldy). Asi nejznámější ze všech je kuželová halda Ema, tyčící se ve Slezské Ostravě do nadmořské výšky 325 m. Když vyjdeme po jejím dohořívajícím temeni až nahoru, naskytne se nám znamenitý výhled na Ostravu, Beskydy a za dobré viditelnosti i na Jeseníky. Vlastní kužel Ema byl dokonce prohlášen za kulturní památku. Jedná se o poslední haldu tohoto typu v OKR. Odvaly byly původně zakládány nejčastěji v sousedství jednotlivých dolů a měly obvykle v závislosti na technologii navážení tvar kupy nebo kužele. Jejich nevýhodou byla velká pravděpodobnost samovznícení. Z tohoto důvodu se později začaly budovat hlavně tzv. odvaly tabulové a kužely byly postupně likvidovány. Velkovýrobní tendence za socialismu se projevily i v odvalovém hospodářství budováním rozsáhlých, tzv. centrálních odvalů, které sloužily více jámám najednou. Jejich velikost se obvykle pohybuje v řádu desítek ha. Na krajinný ráz má největší vliv jejich tvar. Nejčastěji to bohužel jsou technicistně působící pravidelné figury se strmými svahy a rozsáhlou vrcholovou plošinou. Velké množství hlušiny pak také bylo využito jako materiál pro budování náspů komunikací, případně pro sanaci poklesových území.

Zvláštní skupinu tvoří odvaly hydraulické čili odkaliště. Ukládají se v nich tzv. flotační hlušiny a slouží k čištění průmyslových vod používaných ke zpracování uhlí. Jako odkaliště byly využity hlavně zvodnělé poklesy, případně rybníky nebo byly postaveny speciální soustavy sedimentačních nádrží. Některá kaliště, např. Pilňok, mají i několik desítek hektarů.

Již z výše uvedeného výčtu charakteristických rysů těžební krajiny Ostravska musí být patrné, že jejich vliv na krajinný ráz je enormní. A to ještě nebyly zmíněny liniové prvky jako různé produktovody, které jsou ve sledovaném území téměř všudypřítomné, nové frekventované komunikace a železniční vlečky. Např. tzv. báňská železnice, která spojuje jednotlivé doly, měřila v dobách svého největšího rozsahu plných 420 km.

Těžební krajina očima přírodovědce

Je to paradoxní, ale z přírodovědného hlediska může mít těžba i pozitivní důsledky. Díky ní totiž došlo k vysídlení poměrně rozsáhlého území, ve kterém se navíc vytvořila řada zajímavých biotopů. Je to nesmírně vděčná oblast snad pro každého dostatečně otrlého badatele. Zvláště poklesová jezera a mokřady se stávají celorepublikově významnými botanickými i zoologickými lokalitami. Stačí se například projít litorálem Darkovského moře. U břehů najdeme mimo jiné kosatce a šmel okoličnatý, ve vodě pak bílé koberce lakušníku, masožravou bublinatku, porosty několika druhů rdestů a dokonce i kriticky ohroženou řečanku menší. Z ptáků lze spatřit třeba břehouše černoocasého, vodouše rudonohého, bělořita šedého, pisíka anebo hejna racků bouřních a stříbřitých, jež se zde zastavují na tahu. Dokonce i stará kaliště mohou být velmi cenná. Obvykle se na nich vytvářejí rozsáhlé rákosiny, ale například na kališti roztodivného jména Castaldonovka u bývalého Dolu František spontánně vznikla velká populace kruštíku bahenního a židovníku německého. Neméně zajímavé jsou i odvaly. Můžete na nich strávit dlouhé hodiny při hledání černých otisků karbonských kapradin, anebo vás mohou zaujmout zelené porosty kapradin dnešních, jež se skrývají pod baldachýnem již vzrostlých stromů.

Co lze čekat do budoucna

Dnes se již pomalu blížíme ke konci hornické éry na Ostravsku. V ostravské části OKR se netěží již od roku 1994 a karvinskou část také čeká postupný útlum v horizontu 25 let. Do popředí se tak stále více dostává otázka zahlazování vzniklých škod.

V současnosti probíhají rozsáhlé tzv. asanačně-rekultivační stavby, které v závislosti na územních plánech obcí komplexně řeší celý vymezený prostor, včetně odtokových poměrů, tvářnosti reliéfu a způsobu ozelenění. Nezakládají se proto již nové odvaly, ale hlušina se využívá zvláště jako materiál na náspy komunikací a na modulace terénu, který je potom obvykle zalesněn. Technologie zakládání rekultivačních výsadeb je již spolehlivě zvládnuta. Obvykle se využívá pětiletý rekultivační cyklus na jehož konci bývá kultura zajištěna, případně se péče prodlužuje. V OKR se nejčastěji sadí javory, lípa a olše, někdy jsou zakládány porosty dubu a buku (u nich však nastávají závažné problémy s okusem), vysazován bývá i introdukovaný dub červený. Zatím nedořešena je následná péče. Vzrostlé rekultivační výsadby se nepřevádějí na lesní půdní fond, takže výchova porostu není závislá na ustanoveních lesního zákona a závisí plně na majiteli daných pozemků (v praxi jimi obvykle jsou jednotlivé doly). Pěstební zásahy jsou tak prováděny poměrně chaoticky, anebo se neprovádějí vůbec.

Otázkou je, zdali je třeba vzniklý antropogenní reliéf vůbec rekultivovat. Prakticky na všech starších odvalech, které byly ponechány spontánnímu vývoji se samovolně vyvinula vzrostlá dřevinná vegetace. Nejdříve se jedná o nálet pionýrských dřevin, které jsou v druhé generaci nahrazovány širokou plejádou domácích listnáčů. Jako ukázka nám může posloužit odval Jámy Hlubina u Karviné, kde se vyvinul porost dubu, habru a javoru, jenž je srovnatelný s obdobnými lesy v okolí, a to včetně bylinného patra. Problém představuje doba nutná pro takovouto "spontánní rekultivaci". Pro vznik zapojeného náletu je třeba okolo patnácti let, pro vytvoření porostu, jaký je na odvalu Jámy Hlubina, minimálně 60. Je si však třeba uvědomit, že se nacházíme uprostřed jedné z největších sídelních aglomerací v České republice a pravidelná výsadba dřevin je společensky lépe přijatelná než nepěstěný nálet bříz a topolů. Navíc velké plochy tohoto území zaujímají rumiště po asanovaných sídlech, běžné jsou černé skládky. Není proto možné toto území nechat několik desítek let ladem, i když s velkou pravděpodobností bychom byli s výsledkem působení přírodních procesů spokojeni. V případě zvodnělých poklesů je sukcese vodních společenstev ještě daleko efektivnější a vzrostlá vegetace se vytváří velmi rychle bez jakýchkoliv vnějších zásahů. Je proto až kontraproduktivní do těchto lokalit jakkoliv zasahovat. Často se bohužel stává, že řada cenných poklesových jezer je zavážena hlušinou, čímž prakticky vznikne odval, který je nutno nákladně ozeleňovat.

Do budoucna je ještě třeba počítat s pokračující devastací. K již zaniklým obcím a osadám Karviná-Doly, Darkov, Louky nad Olší, Solca a Lipiny v brzké době pravděpodobně přibude osada Špluchov a okolí Dolu Doubrava. Po roce 2030 by však měly být již všechny doly uzavřeny a okolní krajina začne postupně ztrácet přívlastek "těžební". Je velmi pravděpodobné, že se rozsáhlé a v té době již "lesnaté" pozemky dolů stanou oblíbeným cílem místního lidu, a nejen to, lze očekávat i novou kolonizační vlnu, do níž se zapojí zvláště obyvatelé blízké Ostravy. Z dnešních degradovaných pozemků se tak v delším časovém horizontu mohou stát i lukrativní stavební parcely.

To už jsme však čistě v oblasti spekulací. Vyčkejme proto raději, jak se věci budou mít doopravdy. Snad budeme příjemně překvapeni.

Ing. Tomáš Koutecký - Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie LDF, MZLU v Brně