VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Lubomír Nátr: Rozvoj trvale neudržitelný. Nakladatelství Karolinum, Praha 2005, cena 120 Kč

Pokud Vás tato tematika zajímá, zkuste touto knížečkou alespoň listovat. Její vyznění možná působí neradostně. Radost v tomto kontextu budoucnosti lidstva však nepochybně není na místě. Ale snad ještě nenastal čas definitivního konce nadějí na změnu člověčích priorit, opravu ekonomických zákonů, a tedy opětný návrat člověka do přírody - nikoliv "na stromy", ale k důstojnému a harmonickému životu v souladu s přírodou. Snad stojí zato si opakovaně a stále připomínat, že příroda bez lidí už byla a zase může být.

Publikace je členěna na vlastní text a rámečky, které obsahují především konkrétní údaje, zejména ve formě tabulek a grafů, o nejrůznějších aspektech čerpání přírodních zdrojů člověkem i o charakteristice spotřeby či vlivů člověka na přírodu.

Trvale udržitelný rozvoj se stal až zcela bezobsažným pojmem politiků a ekonomů i obecnou nadějí málo domýšlených výhledů slibujících trvalou bezproblémovou existenci lidských společností na této planetě. V protikladu s tímto optimistickým očekáváním budoucího vývoje se autor této publikace snaží ukázat reálnější tvář stávajícího vztahu člověka k přírodě a s tím související problematičnost obecného očekávání dalšího ekonomického růstu i blahobytu obyvatel v nejbohatších i nejchudších zemích světa.

Samotná definice trvale udržitelného rozvoje, a to ve své původní podobě uvedené ve zprávě Naše společná budoucnost i jejích mnoha odvozeních, představuje krásnou všelidskou ideu. Leč je to spíše jen ideová proklamace postrádající konkrétní definující hodnotu. Vždyť obecně přijímaná priorita současných ekonomických zájmů by přece měla být odsunuta až za prioritu přírodních zákonů, protože i v technicky nejvyspělejších zemích pokračuje závislost lidí na přírodě srovnatelně, i když někdy odlišným způsobem, se závislostí našich prapředků. Služby ekosystémů trvale přispívají k obecnému blahobytu takovou měrou, že jejich zhroucení by postihlo především lidi.

Mojmír Vlašín