Čtení na tyto dny

Kde strom má srdce

Kde strom má srdce
ptáci vědí

Nad tryskající piliny
zvedli křídla

Slyšeli jste slavíky tlouct?

Pila ječí
Láme se
stín světla jadrného dření
Větev o větev

Zaslechli jste někdy
tlouct slavíky?

Srdce chycené
v obráceném hnízdě?

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Invaze u ptáků


Karel Hudec, č. 2/2006, s. 16-17

Donedávna, vlastně převážně ještě dodnes, se v české ornitologické literatuře označuje jako "invaze" odlišný jev, než se pod tímto pojmem v současném biologickém definování rozumí. Totiž jako invaze, invazní druhy ptáků apod. se rozuměly druhy ptáků, které se občas objeví na našem území v mimořádném počtu. Rozdíl v definování je v tom, že invaze těchto ptáků jsou krátkodobé a nevedou k trvalému usídlení. V anglické literatuře se tyto krátkodobé, mimořádné a převážně velmi početné výskyty nazývají "irruptions"; používání zčeštěného o značení "irupce" se zatím nepříliš ujalo. Pro trvalé osídlení nových území se v ornitologické literatuře vesměs používá označení šíření, rozšíření, obsazení, osídlení ap.

Občasné irupce (nebo invaze) jsou spojeny převážně s ptáky ze severu Evropy, kteří u nás nebo ještě jižněji v Evropě zimují. Většina z nich se objevuje nebo protahuje přes naše území pravidelně a celkem nenápadně. Existuje však několik druhů, u nichž jsou změny početnosti v různých letech neobyčejně velké a často i veřejnosti nápadné. Asi nejznámější z nich je brkoslav severní, šedorůžový pták velikosti špačka, s malou chocholkou. Jeho irupce do střední Evropy jsou v povědomí spojovány s mimořádně krutými zimami, nemusí to však být pravidlem. V naší ornitologické literatuře je možné vystopovat irupce brkoslavů již od zimy 1843/44, finští autoři uvádějí periodicitu těchto irupcí zhruba čtyřletou. V některých zimách se brkoslavi u nás neobjeví vůbec, naopak v některých zimách jsou počty mimořádné, nejsou vzácností ani hejna odhadovaná na 2 000 ptáků. Poslední takové velké irupce byly u nás v zimách 2000/01 a 2004/05, ovšem ani v současné zimě (2005/06) brkoslavi u nás nechybějí, byť i v menším počtu. V době velkých irupcí jsou brkoslavi často velmi důvěřiví a je možné je pozorovat i na několik kroků, zejména u vody, kam často zalétají pít, na keřích s různými bobulemi (kaliny, šípkové růže) a především na hlavních zdrojích potravy - na jmelí a ochmetu. Každá irupce brkoslavů má časově ale trochu jiný ráz: někdy se objeví největší počty ihned na podzim (již od září), někdy dříve či později v zimě, někdy zase až koncem března a začátkem dubna při průtahu z jižnějších zimovišť zpět na sever.

K výrazně irupčním druhům, které u nás zimují, patří i pestře zbarvená pěnkava jikavec. Jikavci se mohou objevovat v zimě jednotlivě nebo v malých hejnkách i na krmítkách ve městech, ale zdržují se častěji zpravidla s jinými semenožravými ptáky na porostech různých plevelů. Pokud je úroda bukvic, zaletují do bučin a na hromadných nocovištích v lesích se mohou shromáždit v počtech čítajících někdy dokonce miliony ptáků. To jsou ovšem čísla skutečně mimořádná, ale tisícová hejna nejsou ani u nás zase tak úplnou vzácností. Ke klasickým irupčním druhům patří pak ještě čečetka zimní, ale jeden příklad nalezneme i mezi dravci - káni rousnou. U dalších druhů - například drozdů kvíčal - se vyskytují zimující ptáci u nás každoročně, ale v některých zimách ve zvlášť velkém počtu. Klasické velké irupce ve střední Evropě známe i u sojce podobného lesního ptáka ořešníka kropenatého: je to však pták celý tmavý, s velkou hlavou, silným zobákem a daleko slyšitelným hlasem. Ořešník u nás hnízdí v jehličnatých lesích především v horách a po vyhnízdění od července do podzimu zaletuje i níže, hlavně do lískových porostů na ořechy. Je to velmi plachý pták, ale v některých zimách se náhle objevují i velké počty nápadně důvěřivých ořešníkú třeba i v městských zahradách. To jsou hlavně irupce ořešníků ze Sibiře, kde byl pro hnízdění příznivý rok. Podobné je to i s irupcemi dalšího druhu jehličnatých lesů - křivky obecné: Ta hnízdí v jehličnatých lesích i u nás, ale v některých letech se objeví v neobyčejně velkém počtu, především pokud je semenný rok smrků. Jednotliví ptáci i hejnka pak vybírají semena ze šišek i na jednotlivých stromech v zahradách obytných čtvrtí, někdy již od konce léta, někdy až uprostřed zimy. Poslední velká irupce křivek byla u nás zaznamenána v zimě 2001/02. U irupcí křivek je patrně nejvýrazněji vidět závislost přesunů na množství potravy v jednotlivých územích.

O "invazním výskytu" se ale někdy píše i u zjištění častějšího než obvykle u druhů jen zřídka až vzácně se vyskytujících - například v některých zimách se u nás objeví i na více místech rackové tříprstí, severské sovice sněžní, nebo v Evropě je během kratší doby zastižen na více místech nějaký severoamerický nebo severoasijský druh. Zcela mimořádný invazní průtah stovek rybáků bělokřídlých byl u nás zaznamenán na jaře 1997; přitom u tohoto druhu jsou u nás zaznamenáváni jen jednotliví ptáci a ne každým rokem. Dnes neznámé "invaze" probíhaly i v minulosti. Zřejmě nepozoruhodnější byly v letech 1863-1908 až masové zálety středoasijského stepokura kirgizského do Evropy, zřejmě jako důsledek periody dlouhých zim se sněhem na hnízdištích.

Trvalé rozšíření některých ptačích druhů do nového území je problém zcela odlišný a jak řečeno, v ornitologické literatuře není jako invaze nazýván. Změny v rozšíření živočišných druhů jsou známy odedávna, u ptáků jsou však možná nejnápadnější. Neznamená to, že změny u dalších skupin živočichů musí být méně dynamické: znalosti o nich se obtížněji získávají. Při shrnutí poznatků o změnách rozšíření ptáků na území ČR ve 20. století se ukázalo, že v průběhu pouhých 100 let zmizelo 10 druhů dříve pravidelně hnízdících, naproti tomu se jich nově usadilo celých 30! Při 202 pravidelně hnízdících druzích by tedy "invazních" druhů bylo celých 15 %. Jako nejznámější příklady je možné uvést hrdličku zahradní (od 1943) nebo labuť velkou (1956), kachny poláka chocholačku (1914) nebo hohola severního (1960), krkavce velkého (1968) či kormorána velkého (1982) aj. Tento proces ovšem probíhá i nadále: v r. 1998 se usadil orel královský, zatím posledním pravidelným usídlencem je od počátku 21. století morčák velký.

Proč začne některý druh v určitý okamžik rozšiřovat svůj areál, není zcela jasné. U ptáků nepřipadá celkem v úvahu příčina běžná u dalších skupin živočichů - introdukce cizího druhu ať již aktivním vysazením či zavlečením. Některé invaze jsou vysloveně podmíněny změnami prostředí, vytvářejícími vhodné podmínky pro usazení nového druhu. Proč se však hrdlička zahradní rozšířila ve střední a západní Evropě během zhruba pouhých 20 let, když již předtím zde existovalo vhodné prostředí, je otázkou. Možnost "objevení" a obsazení nových území nemusí být přímo otázkou změny v prostředí, ale změnou v chování druhu, které umožňuje nově využívat již dříve existující prvky prostředí. Tak husy velké, zimující ve Skotsku, rozšířily svá zimoviště po tom, co se naučily využívat jako potravní zdroj řepu. Samozřejmě možnost usazení mnoha nových druhů a udržení jejich populací je ovlivněna nebo úplně umožněna ochranou ze strany člověka - tedy vlastně jeho povolením v dané krajině se usadit. Je to zejména u těch druhů, které se dostanou do konfliktu se zájmy některých skupin člověka - viz regulaci kormoránů, trvalou nevraživost vůči dravcům, výrům atp. To však je podmínka pro možnost šíření, nikoliv příčina.

Nakonec snad ještě jeden druh "invaze", totiž obsazení nových prostředí uvnitř již existující oblasti rozšíření. U ptáků se často píše v souvislosti se synantropizací některých druhů - o invazi do měst. Dříve to byl kos, v poslední době je to u nás například sojka, straka, holub hřivnáč nebo drozd kvíčala. V podstatě je toto šíření skutečně obdobný proces jako další "invaze" a asi není nutné se tomuto pojmu vyhýbat. Je však nutné takový druh "invaze" blíže specifikovat.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu