Čtení na tyto dny

Pobřeží

Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…

(František Schildberger) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Brněnští havrani


Karel Hudec, č. 2/2006, s. 24

Brněnská výtvarnice Stáňa Bártová je, jak sama říká, posedlá havrany. Tak také nazvala předvánoční výstavu svých fotografií, instalovanou v Domě ochránců přírody v Brně od 13. prosince 2005. Co zřejmě autorku uhranulo - a není v tom sama - jsou desetitisícová hejna havranů přeletující za soumraku na svoje lesní nocoviště. Černé svištící a manévrující mraky na večerním nebi, které lze fotografovat stále a stále. Vybrat z tohoto vytržení jen střízlivý počet snímků na výstavu není jednoduché, ale výtvarný cit výběru fotografií, jejich grafický doprovod a nevšední vernisáž úspěšně regulovaly posedlost tématem. Výstava dala podnět k shromáždění informací, které o zimujících havranech v Brně existují. První větší zprávu o nich uveřejnil brněnský učitel Franz Zdobnitzky v roce 1906, tedy právě před 100 lety. Pak až v 60.-80. letech minulého století o jejich nocování a zejména pozoruhodných každodenních přesunech mezi nocovištěm a potravními zdroji uveřejnili důkladné publikace Z. Hubálek a V. Kubík. Spolu s různými nepublikovanými a spíše nahodilými poznatky tak máme k dispozici celkem plastický obraz zimního života havranů na Brněnsku. Úvodem snad ještě základní odpovědi na časté otázky: Havran není samec od vrány, vrány na Brněnsku netvoří hejna, černá vrána je tu jen výjimečným a ojedinělým zjevem, šedá vrána je snadno k poznání. V zimních hejnech havranů jsou časté jen kavky, menší, s šedou hlavou, často se ozývající odlišným hlasem. Zejména v době příletu rozeznáme snadno staré havrany od mladých podle holé světlé kůže kolem zobáku.

První hejna havranů se v Brně objeví téměř na den 15. října každého roku. Jejich počet rychle vzrůstá a přes zimu jsou havrani v Brně asi nejnápadnější a nejpočetnější ptáci. V prvé půli března pak se počty začnou snižovat, ale kolem 15. března náhle téměř všichni zbývající zmizí. Zcela ojediněle si začátkem jara postaví někteří havrani i hnízdo z větví na vysokých stromech, ale i od něho ptáci náhle zmizí, delší dobu někdy zůstanou ve městě zřejmě jen zranění jedinci. Dosud je záhadou, proč v zemědělských nížinách jižní Moravy je jediná hnízdní kolonie havranů na Znojemsku, když hnízdí běžně na jihozápadním Slovensku, ve Slezsku, v Polabí, odedávna hnízdí i uprostřed Prahy a nedávno se nastěhovali i do Českých Budějovic. V Brně zimující havrani pocházejí podle výsledků kroužkování z pásu mezi ohbím Volhy před Uralem přes Bělorusko a jižní Polsko.

Havrani upoutávají v Brně pozornost i pravidelným denním rytmem svého života. Ráno mezi 6.-8. hodinou přiletí od jihu, usednou na strom, antény, okraje budov, po chvíli slétají na zem a začnou hledat potravu. Doba příletu se posunuje podle východu slunce a ovlivňují ji i meteorologické podmínky každého dne. Již od poledne začínají havrani přeletovat k jihu a soustřeďovat se postupně na stále větší a větší shromaždiště na polích. Poslední shromaždiště leží již blízko nocoviště někde u Židlochovic a sem přiletují proudy deseti tisíců havranů i z dalších stran, z teritoria zhruba mezi Hustopečemi, Pohořelicemi, Ivančicemi, Tišnovem a Slavkovem. Za soumraku během několika minut se masa havranů zvedne a přeletí na nocovištní stromy v Knížecím lese jižně od Židlochovic. Další podobná a někdy ještě větší zimní nocoviště havranů, zimujících na Moravě, leží v lužních lesích u Jevišovky a v Pomoraví. Občas zůstávají na nocování menší počty havranů i mimo hlavní nocoviště, ale tato satelitní nocoviště přetrvávají zpravidla jen krátkou dobu.

Ze srovnání s publikací Zdobnitzkého z roku 1906 je možné odvodit, co se na zvycích zimujících havranů za sto let změnilo. Zvýšily se především počty, což místně souvisí patrně s větším množstvím potravy, především produkovaných odpadků. Hlavně se však měnila poloha nocovišť. Zatímco prvním nocovištěm, ještě vlastně za městem, byl hřbitov na Kounicově ulici (dnes Tyršův sad), s rozšiřováním města se havrani posouvali dále na jih: do Černovického hájku, kde ostatně občas nocují menší počty ještě dodnes, do 60. let do Popovické bažantnice u Rajhradu a nakonec tedy až pod Židlochovice.

Potravou havranů může být téměř vše, hlavními zdroji v zimě jsou proto zejména odpadky - zbytky chleba, masa, zeleniny, ovoce, prostě havrani zkoušejí vše. Jakmile havran objeví nějakou potravu, což se ukazuje v jeho chování, okamžitě se k němu začínají slétat havrani, kteří ho vidí, a jejich přelet zjišťují a následují okamžitě další havrani z okolí. První havran se musí mít moc na pozoru, aby o svůj objev nepřišel. Město je na zdroje potravy mnohem bohatší než venkovská krajina a přizpůsobení k tomu je patrné nejen v početnosti, ale projevuje se i v chování havranů. Zejména tzv. úniková vzdálenost - tedy na jakou vzdálenost k sobě havrani připustí například člověka - je ve městě nesrovnatelně menší než v přírodě. Soužití s civilizací vede ke vzniku i dalších návyků na kulturní krajinu. Na silnicích sbírají havrani i sůl používanou k solení, zajímavá je záliba havranů v požírání objektů z gumy, nápadnými v šedé vrstvě trusu a vývržků pod nocovištními stromy. Přelety na nocoviště jsou často doprovázeny kroužením hejna ve vzdušném víru. Zda je to spojeno s využíváním termických vzestupných proudů, není známo, ovšem například kavky si v podobných proudech rády skutečně akrobatickými lety hrají.

Havrani svou barvou, hlasem i obrovskými hejny nejsou některým lidem sympatičtí, na druhé straně si u mnohých získávají sympatie především svým chováním - ostatně všichni ptáci čeledi krkavcovitých patří k ptákům s nejvyšší inteligencí. Část antipatií k havranům a jejich spojení s čaroději je asi nutné přičíst záměně havrana s krkavcem - to byli ptáci, kteří oblétávali ve středověku šibenice s viselci. Na stejné záměně je ostatně založen i český překlad známé básně Edgara Allana Poe "Havran" nebo Zaorálkem citované lidové úsloví "Havránky krmí (visí na šibenici)". Jinak havran je pták hodný a neškodný a v lidových úslovích je spojován především s černou barvou (havraní vlas). Neboť slovanské mudrosloví praví (Čelakovský), že "nepomůže havranu mýdlo ani mrtvému kadidlo".

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu