Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Několik poznámek k městské zeleni. Od záhonu zeleniny po Fifejdy


Jarmila Kocourková, č. 5/2006, s. 1-6

Napsat článek o zeleni ve městě mi připadalo jednoduché, ale jen do doby, než jsem si poznamenala, co všechno by měl obsahovat, aby poskytl alespoň povšechný obraz o této funkční složce města. Nebude to jednoduché, řekla jsem si, zejména, když mi redakce připomněla - připouštím, že oprávněně - že nejen v Brně jsou problémy se zelení. V prvé řadě jsem se rozhodla, že v článku vypustím to, co už je obecně známo, tedy údaje o pozitivním vlivu zeleně na lidské zdraví, tj. o snížení teplot ve stupních Celsia, hluku v decibelech, větru v Beaufortech, vlhkosti v procentech, také o šumění větru v korunách nebo o radosti při spatření kvetoucího stromu v pusté ulici. Pominu sociology, protože ještě nezjistili (ale možná, že se mýlím), proč se tradičně dobré vztahy našich lidí ke stromům, doložené činností okrašlovacích spolků před více než sto léty, změnily v nezájem a často v těžko zdůvodnitelné snahy o jejich likvidaci (např. konec staré lípy v Chudčicích). Pominu rovněž pasáž o dřevinách, jejich výběru a výdrži v těžkých podmínkách města a nebudu zdůrazňovat skutečnost, že osobitost města je tím větší, čím více jsou zachovány a výstavbou podtrženy zbytky původní krajiny včetně původní zeleně. Ale pozorný čtenář jistě ví, že mnohé z předchozích námětů už byly ve Veronice rozvedeny.

Básně v krajině

Také jsem se rozhodla, že se na zeleň podívám z hlediska územního plánování, protože jsou to urbanistické koncepce, které nakonec rozhodnou, budeme-li si na noc ucpávat uši před hlukem dopravy na právě dokončeném městském okruhu nebo budeme-li se dívat na nově zřízené parkoviště namísto do zeleně. Hned v úvodu bych ráda navlékla několik perel na nit svého povídání, které by mělo začít téměř úsměvným příběhem o tom, jak se naši dávní předkové nahrnuli do měst a tam se opevnili nejen před vojsky a nájezdníky, ale také před vlky, hvozdy a močály a pak, když jim v hradbách začalo být těsno a vzduch zhoustnul kouřem a prachem průmyslové revoluce, začali vymýšlet teorie zahradních a rozvolněných měst a navrhovat systémy zeleně umožňující v klínech či prstencích vnikat přírodě, tehdy už zkrocené, zpátky.

Ale ještě před tím se bohatí a soutěživí feudálové s hejny zahradníků, za pomalého míjení staletí a slohů, obklopovali perlami svých zahrad, které jsou tak krásné, že v nás budí stesk a současně jistotu, že nikdy v budoucnu se už nenaskytne příležitost realizovat něco podobného. Vzpomínám na zahrady v Tivoli, které jsou básní kamene a vody ve vyprahlé vůni olivových hájů, na velkolepost Versailles, nebo na tiché souručenství trávníků, starých stromů a vodních hladin v parku zámku Blenheim v jižní Anglii. Kde jinde, než právě v Anglii, by se dal vytvořit park jen jako make up krajiny, kterou spokojeně protéká Temže? Lancelotovi Brownovi stačilo jen se dívat, a přesto celých dvě stě let jeho krajinářský sloh ovlivňoval parky evropských měst, také parky v Lednici, Kroměříži nebo ve Veltrusích a mj. i brněnské Lužánky. Lužánky jsou prvním veřejnosti přístupným sadem v Čechách a na Moravě a založil je, jak se lze dočíst na pamětní desce, císař Josef II. v roce 1786. Na tomto místě je nutno uvést hodnověrné vyprávění o jedenácti sekáčích, kteří tu o čtvrté ráno nastupovali a v jedenáct hodin veškerá tráva ležela. Bylo to někdy ve 20. až 30. letech minulého století, kdy se v Lužánkách ještě korzovalo za zpěvu ptáků a doprovodu hudby. Jiný svět, nejen proto, že dnešní sekáči jsou už motorizovaní a nebýt dopravního hluku, bylo by je slyšet až na Petrově.

O rok později hrabě Canal zpřístupnil veřejnosti svou zahradu, Pražany nazývanou "Kanálka", s cílem osvěty lidu ve věcech zemědělství, pěstování a štěpování ovocných stromů. A tak lze 18. a zejména 19. století považovat za období rozmachu veřejných parků obvykle zakládaných na zrušených hradbách (např. Znojmo, České Budějovice, Písek, Brno, Olomouc), na zrušených hřbitovech a zahradách zrušených klášterů. Také impulzy přicházející z Ameriky jsou dokladem, že zeleň začala být chápána jako náhradní příroda a zdroj osvěžení (Central park v New Yorku byl založen již v roce 1853).

Potud lehce načrtnutý vývoj zahrad a parků se závěrečnou otázkou: Co se stane s těmi, které přežily dlouhá léta neúdržby a péče bez koncepce? Budou se rekonstruovat s pietou podobné té, kterou společnost věnuje (nebo by měla) památkám stavebním, nebo bude jejich prostor uvolněn pro realizaci nového parku? Tuším správně, že těžištěm toho nového už nebude masa blahodárné zeleně příznačná pro krajinářské parky, ale spíše ohňostroj nebo přehlídka sadovnických nápadů, možností a umu trochu připomínající zahradní výstavy?

Územní plánování a zeleň

Nyní konečně zaberu veslem ve vodách urbanismu a územního plánování, nasadím si tmavé brýle, aby mě některé jeho (jeho?) myšlenky, jako např. přestavba železničního uzlu Brno, neoslnily, a podívám se, jak nakládá s městskou zelení, tedy tím, co je v plánech vybarveno zeleně. Biologicky zaměření odborníci nechť urbanistům i mně prominou používání tohoto jistě nepřesného pojmu "zeleň".

Nutno přiznat, že územní plánování přišlo ke slovu až v době, kdy zbytky krajiny v intravilánu už byly většinou pohlceny výstavbou a kdy se z břehů vodních toků staly dopravní koridory nebo plochy průmyslu a skladů. Zkuste se někdy projít podél Svitavy od Zábrdovického splavu třeba až po soutok se Svratkou. Užasnete, stejně jako když zalistujete v knize historických fotografií Brna a prohlédnete si třeba záběr, jak se na Mendlově náměstí, které má dnes podobu dopravního tratoliště, zrcadlila hladina říčního náhonu. Kterému dopraváři nebo urbanistovi vadil? Nevybavuji si ani jeden územní plán z těch, které jsem viděla, v němž by bylo navrženo uvolnění alespoň části břehů a přilehlých ploch ve prospěch zeleně. Vím, že je to těžký úkol, ale přece jenom...

Budování systému městské zeleně je stále platnou, ale stále obtížněji realizovatelnou urbanistickou ideou. Ve značném předstihu ji aplikovali v zahraničí (Boston), později také v Evropě, např. známý "Amsterodamský les" založený ve 30. letech 20. století. Zabírá 900 ha plochy na obvodu města, má desítky km pěších cest a cyklostezek, veslařskou dráhu, louky, lesy a jezera. Zelený systém města by měl zajišťovat rovnoměrné rozložení zeleně v zastavěném území (tj. parků všeho druhu, zeleně při obytné zástavbě a u občanského vybavení, také lesních a vodních ploch apod.), jejich vzájemné propojení a vazbu na krajinu na obvodu města. Pominu-li obvykle nedostatečné výměry parků vzhledem k počtu obyvatel a jejich obvykle nedostatečné vybavení pro různé formy aktivního i pasivního odpočinku, potýká se realizace zeleného systému s celou řadou dalších problémů. Patří k nim špatný stav vnitroblokové zeleně, stejně jako v mnohém ohledu nedostatečná zeleň zvaná sídlištní, dále špatný stav spojovacích prvků, především alejí a stromořadí, dále nedostatek vodních prvků (jako jsou kašny, fontány, pítka, malé vodní nádrže apod.) a konečně špatný stav krajiny na obvodu města. Ale vezmu to po pořádku a začnu vnitroblokovou zelení.

Vnitrobloky

Bylo zjištěno, že 57,3 % vnitrobloků je znehodnoceno výrobními objekty, že 61 % bloků historické zástavby a 20 % bloků zástavby z 19. století je zcela bez zeleně, že více než polovina lidí se sníženou pohyblivostí (maminky s dětmi, důchodci, invalidé) nemá ve vzdálenosti do 200 m nic jiného než útržky vyšlapaných trávníků, které zbyly dopravářům poté, co dokonale vyřešili jízdní pruhy. Dále bylo zjištěno, že nezastavěné plochy uvnitř bloků dosahují v průměru 35 %, což v některých případech může znamenat jen strom nebo keř. Rozhodujícím činitelem řešení volných ploch bývají nároky obyvatel na parkování. Doprava v klidu vytlačuje zeleň. Přesto se někde podařilo vnitroblok nebo jeho část sadovnicky upravit (např. v Brně na Pekařské ulici), jinde se zase podařilo nákladnou úpravu za deset roků užívání zničit (Brno, ulice Úvoz). Sídlištní zeleň, to jest zeleň nových obytných souborů, také není zcela v pořádku. Na jednoho obyvatele jí sice připadá 10 až 15 m2, ale je třeba vědět, že do celkové sumy byly započítány všechny útržky trávníků, pod nimiž probíhají technické sítě, všechny trávníčky před domy, u popelnic a klepáčů nebo mezi parkovacími stáními apod. Tato zeleň je těžko udržovatelná a je třeba ji chápat spíše jako výplň urbanistického konceptu, který byl v éře socialismu silně ovlivněn jeřábovými drahami. Jsou i pozitivní příklady, např. brněnská Lesná nebo všude tam, kde se projektantovi podařilo vyšetřit větší plochu pro založení parku nebo využít k tomu zbytky krajiny v dané lokalitě (např. park obytného souboru Stodůlky v Praze). Ještě větším pozitivem jsou parky na přání s účastí veřejnosti na projektu i realizaci (např. park Fifejdy v Ostravě, park na přání v Plzni).

Aleje a stromořadí

Aleje a stromořadí zanikají v důsledku zhoršujících se životních podmínek a špatné údržby. Je současný způsob ošetřování vzrostlých stromů, tj. ořezávání "na hlavu", projevem diletantství nebo kalkulu, že strom zásah nepřečká a bude jej možno nahradit drahými odrostky, které - odborníci snad tuší proč - tak často hynou? Kolik firem zaměstnává pracovníka, který umí dobře prořezat a ošetřit starý strom, když vědí, že je to časově náročnější než "zmlazení" celého stromořadí? Nebo, že by nikdo nečetl praxí ověřené návody, jak má vypadat stromová mísa, aby kořeny dřevin netrpěly znečištěním a posypovou solí stékající z chodníků? To všechno jsou otázky, na které neznám odpověď, nebo jen částečnou: chybějící peníze. Krajina na obvodu města se v územním plánu odjakživa nazývala zájmové území, tedy území, v němž má město převážně a pouze zájem na zřízení svých hospodářských a odpadních dvorů, výjimečně nějakého sportoviště. Od těch dob se nezměnilo nic, ba naopak. Přibyly supermarkety, kolonie nových rodinných domů a opuštěné průmyslové provozy. Kdysi neznámý pojem "brownfields" je používán stále častěji v souvislosti s činností spekulantů. Zemědělci, kdysi absolutní vládci nad jimi využívanou krajinou, se tu v tichosti připravují na to, jak budou pěstovat obilí pod tepelné kotle. Jestlipak budou více hnojit, aby nám bylo více teplo? Kam se poděješ živáčku z města? Že by na chatičku, kterou supermarkety ještě nedostihly, nebo zůstaneš doma u televize?

Cit pro krajinu

Na tomto místě také pocta prof. J. Marečkovi, který za svého vedení Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích uměl skvěle balancovat po dodnes vetchém laně mezi teorií a praxí a který se svým týmem pracovníků v tichosti - protože za socialismu bylo plánování krajiny nežádoucí - vyřešil zemědělsky využívanou krajinu kdesi za Prahou, a to se vším všudy, od rozumné velikosti bloků orné půdy přes větrolamy, stromořadí po zeleň zemědělských farem, a to vše s přihlédnutím k estetické kvalitě dané krajiny. Krajinný ráz nemusel složitě hodnotit, protože jej měl v krvi. Pokud došlo k realizaci těchto návrhů, což nevím, nepochybně tam vznikla krajina sice zemědělská, ale pěkná při pohledu ze stínu lípy, v níž by se měšťan cítil dobře. V té souvislosti si dovolím ještě poznamenat, že pravý krajinář nevzniká jen výukou na příslušném školství, ale také dlouholetým praktikováním v terénu a uplatňováním špetky, ba hrsti selského rozumu. Územní plán je, nebo by měl být, výsledkem konsenzu všech, kteří jsou účastni na jeho zpracování, přičemž jejich hlasy by měly mít stejnou váhu. Ve skutečnosti je to dopravní inženýr, jehož koncepci se ostatní přizpůsobují, a je to krajinář sadovník, který je v procesu rozhodování považován za spíše bezvýznamnou profesi. A tak se stává, že mnohé územní plány budí dojem, že město bylo naplánováno pouze kvůli plynulému projíždění automobilů a že krajinář pouze dělal (nebo jen uměl) územní systém ekologické stability. Ale jsou příklady, kde je zjevné, že krajinář na koncepci pracoval a byl respektován. Při plánování a realizaci nového anglického města Reditsch prosadil např. takové úpravy povodí, že malý vodní tok může bezpečně meandrovat městem. Jsou tam zahrady až ku břehu, místy dokonce i brody pro auta, která na nich bezpečně zpomalí, apod. Skutečností ovšem zůstává, že plánovat takové úpravy ve městě postaveném na "zelené louce" je daleko jednodušší než ve městě starém.

A jak dál?

Jaké jsou názory odborníků, těch, kteří problematiku zeleně neodbývají výrokem, že zeleň si pomůže sama, ale vědí, že udržet městskou zeleň v dobrém stavu a rozšiřovat její zastoupení v organismu města bude stále obtížnější? Bylo řečeno, že po intenzifikaci vícefunkčního využití současných zelených ploch parků, parčíků a uličního stromořadí je hlavní, ne-li jedinou, rezervou obytný vnitroblok. Platí to zejména pro hustě zastavěná městská historická jádra a na ně navazující blokovou zástavbu převážně z 19. století, kde se jen málokdy vyskytují nějaké disponibilní pozemky starých deponií, nebo těžko zastavitelné plochy, vytěžené prostory apod. Bylo také řečeno, že kvalita a integrita zeleně v centrální městské zóně je důležitější než její množství. Spokojenost pasantů odpočívajících u jezírka nebo v boxech lemovaných přenosnou zelení v obchodní pasáži Vaňkovka je toho dokladem. Jenže nejsou zde ti nejpotřebnější, tj. nejmladší a nejstarší generace. Pro ty je třeba téměř úzkostlivě schraňovat každé zákoutíčko , osadit je stromem, keřem, kouskem živého plotu a lavičkou. Podmínkou je ovšem dokonalé založení a ještě dokonalejší a průběžná údržba. K údržbě ostatně řekl nějaký pražský radní, že bude potřebně efektivní, až se všechny instituce, které ji mají v popisu práce, sjednotí.

Ještě k vnitroblokům jako možné rezervě pro rozšíření městské zeleně. Pergoly, altány, kašny, loubí, popínavé rostliny na konstrukcích nebo přenosná zeleň jsou prvky, které oživují prostor a zajišťují potřebnou intimitu lavičkám i pískovištím, ale u nás se téměř nevyskytují. Popínavá zeleň na domech, která je schopná vytvořit iluzi přírody i v tom nejvíce stísněném dvoře, je také vzácným jevem stejně jako hlídač a vychovaný občan nebo firma se žebříkem, která neošetřuje zeleň jen s pomocí křovinořezu. Jako dlouholetý obyvatel jednoho brněnského vnitrobloku vidím největší problém v nezájmu lidí o cokoliv před okny jejich bytu a za dveřmi jejich domu, v neochotě přiložit jakýmkoliv vhodným nebo potřebným způsobem ruku k dílu, ale naopak v ochotě olámat větve nad svým zaparkovaným autem, aby na jeho stříbrolesk nepadl ani list nebo, probůh, aby ti zatracení ptáci...

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu