Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Galerie přírodní prózy. Emanuel Havran (1928)


Jiří Poláček, č. 6/2006, s. 15

Mezi autory současné myslivecké beletrie, jejíž představitelé v naší galerii zaujali již tři místa, patří také Emanuel Havran. Narodil se v Bratislavě, ale dětství prožil v Uherském Brodě, kde navštěvoval i obecnou a měšťanskou školu. Poté se ve zdejší zbrojovce vyučil strojním zámečníkem (1945) a pracoval v ní - kromě základní vojenské služby a roční práce v Sokolově - až do svého odchodu do důchodu.

Zprvu se tu podílel na přípravě nástrojů (1945-1951), pak byl mistrem hlavňového oddělení (1951-1959) a nakonec působil na obchodním oddělení (1959-1988). Mimoto externě spolupracoval s Omnipolem, který vyvážel naše zbraně a střelivo do téměř osmdesáti zemí, a s Blanickými strojírnami ve Vlašimi. V rámci svých pracovních povinností navštívil řadu států, například Sovětský svaz, Švédsko či Etiopii. Žije stále v Uherském Brodě.

Úzký vztah k přírodě si utvářel už v dětských letech na hospodářství svého dědečka. Později se stal myslivcem a poznal mnoho loveckých revírů nejenom v českých zemích a na Slovensku, nýbrž i v cizině. Myslivosti se věnoval velmi intenzivně, a to i jako zkušební komisař a Funkcionář Československé myslivecké jednoty. O problematice myslivosti besedoval se žáky základních škol, psal o ní do rozhlasu, do regionálního tisku a časopisu Myslivost. Ve druhé polovině devadesátých let začal své prožitky a znalosti zveřejňovat knižně.

Jeho prvotinou je kniha nazvaná Lovecká vášeň a poznání (1997). Vydalo ji - stejně jako další dva tituly - břeclavské nakladatelství Moraviapress. Její ilustrace tvoří snímky osmi fotografů včetně Zdeňka Kunerta, který napsal též autorův medailonek (obdobně se podílel i na jeho pozdějších dílech, ilustrovaných rovněž fotografiemi autorských kolektivů). Havran v této knize evokuje své zážitky z lovů jelenů, divočáků, srnců, muflonů, medvědů nebo vlků, přičemž své čtenáře zavádí do přírody východního Slovenska, Šumavy, Českomoravské vrchoviny či jižní Moravy. Navíc portrétuje různé myslivce, píše o loveckých zbraních a psech, akcentuje krásu přírody a nutnost její ochrany.

Podobný charakter vtiskl i svazku pojmenovanému Medvědí stopou (1998). Také na jeho stránkách zachycuje lovy uvedených druhů zvěře v moravských a slovenských revírech, avšak často dává slovo jiným vypravěčům, kteří popisují lovecké prožitky z Jeseníků, Belanských Tater, rakouských Alp nebo z Ruska. Závěrečný oddíl obsahuje příběhy venkovských lidí.

V roce 2000 Havran vydal knížku Lovy ve třech světadílech, zahrnující opět jak jeho zážitky, tak lovecké příhody přátel. Při evokacích lovů jelenů, divočáků či medvědů se znovu vrací do moravské a slovenské přírody a nadto popisuje lovecká dobrodružství na Sibiři, v Narnibii a Zimbabwe.

Ve své čtvrté knize, vydané roku 2006 olomouckým nakladatelstvím Rubico pod názvem Lovy pod Riabí skalou, předkládá soubor "mysliveckých povídek" situovaných nejenom do východoslovenských Nízkých Beskyd, ale i na Šumavu, do Slovenského ráje či do Ruska. Vedle vlastních loveckých prožitků zde přibližuje divočinu popisovaných končin a její charakteristickou zvěř.

Následující ukázka je převzata z knížky nazvané Medvědí stopou.

Vlčí mládě

Pod převisem nad strmou roklí v brlohu, který byl ve spleti kořenů staleté jedle, bylo vlčí doupě. Mladá vlčice, která opustila své sourozence, v době hárání si noru zvolila jako obydlí a místo pro vrh mláďat. Její partner, který jí byl v době hárání společným druhem v lovu i odpočinku, se postupně v době březosti začal vzdalovat od společného doupěte. Nebylo ho vidět i několik dnů. Vlčí spády jsou nevyzpytatelné, a když jej pud znovu zavedl navštívit známá místa, kde opustil svoji družku, uslyšel kňourání vlčích mláďat. Byla ještě slepá a každé vlče bojovalo o místo u matčiných struků. Zlověstné zavrčení vlčice bylo varováním pro nezvaného hosta. Kdysi společné doupě sloužilo teď pouze vlčici a jejím čtyřem potomkům.

Její druh zůstával poblíž doupěte a přinášel potravu pro kojící matku. Jednou to byla jeřábčí slepička, podruhé čerstvě kladené srnčí mládě. Nezřekl se povinnosti vypomáhat v době kojení - přinášel potravu pro svoji družku. Mnohem horší to bude, až vlčata začnou přijímat potravu, kdy mateřské mléko bude jen doplňkem pro jejich výživu. Vlčata rostla jako z vody, začínala již vidět a tím i objevovat nový svět a přijímat jiný druh potravy - natrávené maso, které vlčice vyvrhovala. V době, kdy hry vlčat znázorňovaly šarvátky a vzájemné přepady, které jim budou v dospělosti vlastní, pociťovala vlčice zvýšený neklid. Zvyšoval se s přibývajícím hlukem motorových pil a pokřikem lidí, kterých se bála nejvíc...

Těžil se les, část oddělení poblíž vlčího doupěte. Vítr, stálý pomocník vlka, přinášel pach dvounohých tvorů, kterým se vlčí rod vždy vyhýbal. Vlčata byla ve stáří dvou měsíců, když vlčice volila přesun své rodiny na protější hřeben, do úvalů zarostlých přirozeným náletem buků a dubů. Místo jí bylo známé z doby, kdy tam vyrůstala ve smečce, kterou vedla její matka. Později zde lovila do té doby, než se část její vlčí smečky rozešla.

Hlad donutil vlčata, aby následovala matku, která v nočních hodinách nad ránem odváděla své potomky z míst, kde se zdržovali její nepřátelé. Cesta roklí dolů byla pro čtyři vlčata plná pádů a překážek, které jim pomáhala překonávat jejich matka. Nešlo to tak rychle, jak si představovala, protože rčení, že vlka živí nohy, nebylo ještě pravdou. Vždyť její potomci, i když nesli pečeť vlka, ještě žádnými vlky nebyli.

Ráno zastihlo vlčici i s mláďaty v dolině, kterou bylo nutno překonat. Hlavně tu část, která byla otevřená a protínala ji lesní cesta. Začala pobízet své potomky k ještě většímu úsilí, aby co nejrychleji přešli úsek, který byl pln pachů věštících nebezpečí. Nemýlila se, když poslednímu mláděti pomáhala překonat příkop, který vedl podle cesty. Odnášela je v mordě. Zaslechla zvuk motoru auta, přijížděl technik lesní správy do úseku těžby. Zahlédl vlčici, jak přenáší v zubech odrostlé mládě a pouští je do hustého porostu devětsilu. Zastavení auta bylo dílem okamžiku, lesník v běhul vysvléká kabát a podle vlnění listů devětsilu odhaduje, kde se může vlče nacházet. Už ho vidí, přehazuje přes ně kabát a balí do něj bránící se mládě. Nedbá, že naříká a chce se z nedobrovolného zajetí dostat pryč ke své mámě vlčici. Ta se zbytkem své smečky prolézá již hustý keřový porost plna strachu z prožitého setkání se svým úhlavním nepřítelem - člověkem.

I vlk patří do přírody. Tak jako každá jiná zvěř, které je predátorem, avšak jen v únosné míře, což dokazuje odvěká pravda. Tam, kde žije vlk, žije i jiná zvěř, když žijí ve společenství, které je vyrovnané. Tuto rovnováhu narušil až člověk, který chtěl změnit zažité chování a život zvěře k obrazu svému. Narušil rovnováhu v přírodě, kdy i zvěř rozdělil na užitkovou a škodnou. Až později poznal, jak se mýlil.

Připravil Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu