VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku (správní radu tvoří Václav Klaus, Jiří Weigel a Karel Steigerwald) vydalo knížku mladého ekonoma České spořitelny, který kriticky rozebírá hypotézu vyčerpání zdrojů (Praha 2004, vydání první). Knížku můžete za 50 Kč objednat na adrese www.cepin.cz.

V první části autor rozebírá katastrofické scénáře od Thomase Malthuse po Dennise Meadowse. Na číslech ukazuje, že se dosud všechny historicky známé skeptické prognózy o vyčerpání zdrojů nenaplnily, mimo jiné proto, že vycházely z lineární extrapolace historických trendů, tj. česky řečeno: předpokládalo se, že tak jak se situace vyvíjela v minulosti, bude se vyvíjet i v budoucnosti. Kromě již otřepaného příkladu s fiakry přišel i s příkladem automobilů. Ten první říká, že jistý Angličan se zamýšlel nad rozvojem dopravy ve městě pomocí drožek a došel k zjištění, že za sto let (tj. zhruba dnes) budou města pokryta vysokou vrstvou koňského trusu. Ten druhý ukazuje na to, že původní hlavní materiál na výrobu aut (dřevo) byl brzy nahrazen železem a to je dnes vytlačováno plasty. Tudíž původní předpoklad, že nebude dost dřeva (železa) na výrobu aut, byl odstraněn technologickým pokrokem. Autor tvrdí, že katastrofické scénáře (nazývá je mýty) se dobře prodávají, protože je lidé chtějí slyšet.

V druhé části autor vysvětluje, proč se svět nevyvíjí lineárně. Považuje lidské poznání za významný prvek, který velmi rychle staví všechny prognózy na hlavu. Varování, že předpoklady o přímočarém vývoji světa jsou nebezpečné, by bylo jistě velmi na místě, kdyby se autor vzápětí takových zjednodušení sám nedopouštěl. Na základě měnících se zdrojů energie (dřevo nahrazeno uhlím, to zase ropou a ta zase uranem) říká: "v případě přírodních zdrojů platí teorém nekonečné nahraditelnosti". Tedy jinými slovy - jakoukoliv lidskou potřebu uspokojovanou z přírodních zdrojů lze v budoucnu nahradit jiným přírodním zdrojem. Z toho, že se to dosud lidstvu dařilo, vyvozuje, že se mu to bude dařit až do nekonečna. To už je ovšem jen zbožné přání, které stojí na stejně vratkých základech jako skeptické teorie o vyčerpání zdrojů, které kritizuje. Do noty mu ovšem hraje, že se zatím žádný konec světa (ani nábožensky motivovaný) nekonal a ti, co říkali "ono to nějak dopadne", slavili vítězství. Zatím.

Autor brožury dle životopisu na zadní straně má excelentní ekonomické vzdělání. Absence byť i základního přírodovědného vzdělání ho vede k často absurdním sdělením. Čtenář se tak například dozví, že: "mnoho studií zapomíná zmínit kromě počtu vyhynulých druhů v posledních letech také počet nových druhů, které na zemi ve stejném období přibyly". Dokážu pochopit, že ekonom nemá potuchy o tom, že nové druhy nerostou jak houby po dešti a že tedy "v posledních letech" žádné nepřibyly, ale proč se pak pouští do takových diskusí. Nebo na str. 34 se dozvíme, že skleníkový efekt způsobují tyto plyny: "vodní pára, oxid uhličitý, metan, halogenové uhlovodíky a ozon." Dnes už vědí i školáci, že ozon a ozonová vrstva se skleníkovým efektem nesouvisí.

Na str. 55 dochází autor nečekaně k poznání, kterému je třeba přiznat význam. Myslím, že jako první z ekologizujících ekonomů došel k poznání, že pojem přírodní zdroje je pojem, který si ekonomové vypůjčili z přírodních věd a odhaluje, že za velkou částí sporů mezi ekonomy a ekology stojí názvoslovné nedorozumění. Místo sousloví přírodní zdroje (které existují nezávisle na člověku) navrhuje sousloví ekonomické zdroje (zdroje, které člověk využívá pro uspokojování svých materiálních potřeb). Jako příklad uvádí saharský písek, který je zdrojem přírodním, ale nikoliv ekonomickým.

Autor se v knize dopouští celé řady zkreslení a nepřesností, které vyplývají z jeho vzdělání a také z pravicového ukotvení. Přesto je to knížka, která stojí nejen za přečtení, ale i za zamyšlení. Jednak je srozumitelná a stručná (66 stran) a v zásadě nahradí pětisetstránkové vydání J. L. Simona - Nevyčerpatelné zdroje, a za druhé umožní nahlédnout do myšlenkových postupů skalních ekonomů. Po přečtení člověk pochopí, na jakou zeď musí narážet naše výzvy k šetření zdrojů, když ekonomové vycházejí z nepřezkoumatelné hypotézy (tedy dogmatu) o trvalém růstu ekonomiky.

Mojmír Vlašín