Čtení na tyto dny

Z plných plic

Na pně kolměji
slunce dopadá

Zvedá ke kamni kámen

Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů

Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami

Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst

Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat

Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Tragikomedie ochrany přírody

Tomáš Grim, č. 4/2024, s. 2-5, pro předplatitele

Dostat pořádný kartáč není na škodu

Pavel Pechoušek, Vilém Jurek, č. 4/2024, s. 10-12, pro předplatitele

Populace versus druhy

Mojmír Vlašín, č. 4/2024, s. 29, pro předplatitele

Reportáž opožděná o třicet pět let

Václav Štěpánek, č. 4/2024, s. 34-37, pro předplatitele

Data v plánování péče o chráněná území

Jonáš Gaigr, Eva Knižátková, č. 3/2024, s. 5-7, pro předplatitele

Pohled za hranice – dva odlišné světy, Arménie a Finsko

Jindřich Chlapek, Jaakko J. Ilvonen, č. 3/2024, s. 17-20, pro předplatitele

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Odešel gazda vlárského polesí


Miroslav Kundrata, č. 3/2017, s. 48

Když jsem mezi lety 1987 a 1989 pomáhal Ivanovi Stříteskému se scénářem a komentářem k filmovému dokumentu o lesníku Aloisi Indruchovi a hledali jsme pro film název, musel jsem Ivana z Hané chvíli přesvědčovat, že valašský pojem „gazda“ nejlépe vystihuje odpovědného lesního hospodáře. Valacha, který se svým celoživotním působením v roli vedoucího polesí Vlára v Bílých Karpatech stal lesnickou i mysliveckou legendou. Do jeho polesí jezdily po desetiletí nejen lesnické exkurze, studenti a další zájemci o pěstění lesa a myslivost, ale také osobnosti z uměleckého světa. Při natáčení vzpomínal pan Indruch např. na Jaromíra Tomečka, který u něho pozoroval zvěř a čerpal inspiraci pro své knihy o přírodě. V době, kdy jsme s ním pracovali, odešel právě do důchodu. Dnes se mi zdá neuvěřitelné, že se lesnickému vzdělávání a inspiraci dalších generací věnoval dalších 30 let až do 24. května 2017, kdy ve věku nedožitých 92 let náhle zemřel.

Pro mě byly ty téměř dva roky natáčení s panem Indruchem velkým vhledem do lesnického hospodaření. Přestože jsem do lesa jezdil s rodiči od malička a na malých selských parcelách v nedalekém Hostětíně jsme odjakživa používali výběrovou těžbu, nevěděl jsem do setkání s Indruchem o pěstění lesa téměř nic. Procházet les s ním ve všech ročních obdobích a dívat se jeho očima mi dalo víc než několik let univerzity. Jak dokázal mluvit o výběrové těžbě, ohleduplném vytahování vytěžených kmenů z porostů, zamezování erozi, průklestech a výchově lesa „sekyrou“, o mimoprodukčních funkcích lesa, doupných stromech, zachovávání přestárlých obrovitých buků v neoficiální rezervaci, významu roztroušených třešní i ponechávání měkkých dřevin na okrajích lesa a podél cest pro „vysokou“, o odpovědnosti myslivců za předcházení škodám, které špatně regulovaná zvěř působí na porostech. Jako zjevení působila v těch osmdesátých letech jeho ekonomická argumentace o tom, proč je v Karpatech nesmysl zakládat smrkové monokultury a proč je nutné se vyhnout velkoplošným holosečím. Jako jeden z mála lesních hospodářů dokázal tomuto oficiálnímu tlaku čelit a pamatuji si, jak byl smutný z obav, že jeho nástupci jsou vůči tomu mnohem méně odolní a nevěnují lesu takovou péči a odbornost, jakou by vyžadoval. Naštěstí za pár let přišla revoluce i změna oficiálního kurzu v hospodaření Lesů ČR i v lesním zákoně.

Jsem moc rád, že se Aloisi Indruchovi dostalo uznání a ocenění jeho práce a že to, co celý život na svém vlárském polesí praktikoval a co se i pokusil sepsat ve svých knihách, se stalo součástí dnešní lesnické politiky. I Veronica přispěla k jeho popularizaci svým zvláštním vydáním Hovory s lesníky, které jejich autor Igor Míchal dokončil v roce 1994.

Mám pana Indrucha před očima, jak ze svého domku na okraji lesa ve Sv. Štěpánu vychází na pravidelnou obchůzku revíru, jak se brodí záplavou čerstvě spadaného listí mezi šedivými kmeny bučin pod Javorníkem nebo jak zálibně pozoruje pečlivě vykosený lesní palouk, na který se vpodvečer chodí pást lesní zvěř.

Čest jeho památce!

Miroslav Kundrata


Ing. Alois Indruch se narodil 25. července 1925 v Kladrubech u Valašského Meziříčí v selské rodině jako poslední z osmi sourozenců. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně a po splnění vojenské povinnosti se stal vedoucím polesí Vlára v severní části Bílých Karpat. Tam úspěšně působil celý svůj život až do důchodového věku (1986) a důsledně odmítal zastávat jinou funkci. Od roku 1990 byl několik let v německém Bavorsku lesnickým poradcem.

Zkušenosti lesního hospodáře shrnul Alois Indruch do knihy Zakládání a výchova listnatých porostů (1985), která je vhodným doplňkem učebnic pěstování lesa. Myslivecké zkušenosti a vzpomínky tohoto významného lesníka jsou obsaženy v jeho knihách Fořtovo království (1995), Z fořtových vzpomínek (1997) a Ze života lovců (2000). Odborné zkušenosti často publikoval v časopisech Lesnická práce a Myslivost.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu