VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

/: Putovali hudci, :/ /: třé švarní mládenci. :/
/: Putovali polem, rozmlúvali spolem :/
Zahlédli tam dřevo, dřevo jaborové, /: na husličky dobré. :/

Každá lidová balada obvykle vychází z nějaké skutečné události, která byla později různě mytologizovaná. Nejinak i balada o putujících hudcích, kteří si chtěli udělat husle z „javorového dřeva“, v němž ovšem byla zakleta dívka, již proklela vlastní matka. Přinejmenším první verše z této balady tak nelze zpochybnit: Hudci dříve krajinou putovávali, neboť k těm, co byli lační muziky, se museli nějak dostat. Ne každá dědina totiž měla své muzikanty a jinak než pěšky to ve většině případů ani nešlo. A často si hudci také sami, podle různých vzorů, dělali „husle“ z dřeva „jaborového“, ostatně je z něj dělají, přinejmenším spodní desku, i profesionální houslaři…

Ti tři putující hudci byli nejspíš gajdoš, houslista a basista (s malou basičkou, ne nepodobnou dnešnímu violoncellu). Píseň totiž zaznamenal v různých moravských karpatských krajích již František Sušil, v jeho době to bývalo nejčastější složení karpatských hudců. Bylo tomu tak až do doby na přelomu 19. a 20. století, kdy z uherských rovin na Moravu pronikl cimbál a poté hudce definitivně vytlačila „turecká“ muzika, dechovka. S těmi třemi nevelkými nástroji se dalo dobře putovat. A hudci si na pěkném místě jistě zahráli, jen tak pro sebe, protože krajina, a ta karpatská zejména, k tomu přímo vybízela. Pod nízkým stropem venkovské hospody hudba hudců, doprovázející píseň, nikdy nemohla vyznít tak, jako pod klenbou stromů či jen tak na louce, pod širým nebem. A tvořili ti staří hudci své zemité muzikantské cifry, ozdoby, svými prací ztvrdlými prsty s neuvěřitelnou lehkostí. Protože písnička a její rázovitý přednes byly jedním z mála potěšení tehdejšího klopotného života. Vzpomínka pamětníka na to, jak kdysi hráli hudci „na lúce u Vrbovců (na moravsko-slovenském pomezí) tak, že i ty kopky sena, kdyby měly nohy, byly by se daly do tance“, je toho živým dokladem.

Krajinou se ale dalo putovat i později s cimbálem. Legendární myjavský primáš Samko Dudík zajížděl hrát ve svém mládí často a rád do horňáckých moravských obcí s celou svou muzikou. Putovali přitom na voze s košinou. Cimbál sice cestou vždy utrpěl nějaký ten šrám, ale to nikomu nevadilo. A cesta na voze mezi karpatskými loukami přímo vybízela k hudbě. Do cinkotu rolniček na koňských postrojích se tak nesl zemitý zvuk muzikantských cifer putujících hudců a krajina byla plná tónů.

Jen jednou, a je to už dávno, v polovině 80. let století minulého, jsem krajinu plnou tónů také zažil. Brouzdaje rozlehlými lazy pod majestátnou Poľanou, zaslechl jsem odkudsi onu typickou vrchárskou melodii, taženou houslemi a doprovázenou zřejmě jedněmi kontrami, jež svou lehkostí doslova přeskakovala vršky a krajinu naplnila tóny. Ty hudce jsem tehdy nenašel, ale nezdálo se mi to. Možná tu tehdy hudci ještě putovali, od lazu k lazu, kdo ví. Dnes už hudci krajinou neputují. Ne, že by nebyli - je jich dokonce mnohem víc než v dobách, kdy chodili přes hory pěšky - a ne, že by nejezdili za těmi, co jsou lační hudby. Nicméně prsty už nemají prací ztvrdlé a jejich cifry, mnohdy i virtuózní, už nejsou zemité. Sepětí hudby a krajiny v nich chybí.

Václav Štěpánek