VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Není to tak dávno, kdy v kraji i městě bylo zvykem každý kousek země užitečně využít. Tak i v naší akademické zahrádce na Veslařské ulici soupeřili ředitel s kádrovákem, kdo z nich bude mít větší úrodu rajčat, plnější hlávky salátu či sladší jahody. Vítězil kádrovák, protože měl na zahrádkářské kutění přece jen více času. Škodolibí kolegové však jeho nesporné pěstitelské úspěchy vysvětlovali tím, že si propachtoval pozemek blíže k deponiu radioaktivních izotopů. Proto i divoké jahody tam dosahovaly velikosti těch zahradních a trošičku zářily.

Pozemek tehdy oplýval různobarevnými plody a rozmanitým štavnatým lupením. Škodliví hlodavci i hmyzožravci byli fyzicky i chemicky hubeni, zpěvné plactvo plašeno křikem a třpytivými fáborky, veverky klackem odháněny z ořechu.

Dnes je naše akademická zahrádka přece jen veselejší. To proto, že už přes deset let do ní nikdo nezabořil rýč, nikdo nevzal do ruky pilku.  Jen párkrát do roka se zde za ranní rosy rozezvučí kosa, když si přijde soused posekat bujný pažit pro králíky. Tvrdí, že pýr a bršlice kozí noha jim velice chutná.

Kdysi drobná liána břečťanu objala kmen a vyšplhala do koruny, takže se ze staré třešně stal vždyzelený strom. Obdobně plamének opustil svůj plot a zamířil až do vrcholku vysoké hrušně pastornice. Tam, kde mívali vůdčí představitelé vědeckého ústavu své úhledné záhonky, bují džungle kopřiv pod keři černého bezu. Za májových dešťů to zde pak čpí stejně nádherně a jitřivě jako v Hrubínově Romanci pro křídlovku. Zplanělá vinná réva se chytla mříží a nahlíží do oken. A asfalt přístupové cesty prorazily ztepilé divizny.

Jen těžko přetěžko se uprostřed takové kouzelné zahrady bádá. Těžké je soustredit se u pracovního stolu. Třebaže okna zůstávají úmyslně neumyta, vidím pořád dost. Drozd Jaroslav se brzy zjara vrátil a už si zase vplétá hnízdo do chvojí stříbrného smrku jen kousek pod hnízdem holuba hřivnáče. Schnoucí ořech proklepávají strakapoudi velký, malý i prostřední, někdy i zelená žluva. Zvučí zpěv pěnic, pěnkav, zvonohlíků a brávníků… V pozdně zářijovém slunci se na révě těsně u okna zatřpytí špačci a obrovití sršni. Zbylé hrozny, již scvrklé a zkvašené, pak labužnicky obírají červenky.

Ani v zimě mi zdejší příroda nedopřeje klid. Na hroudu loje naletují sojky a havrani, zavěsí se na ni celý roj dlouhoocasých mlynaříků. V odpadkovém koši v kuchyňce to občas tajemně zašustí. To rejsek se sem stáhl ze zahrady na zimu, aby mě potěšil v samotě. A do okna už zase buší brhlík, abych mu nasypal slunečnicová semínka…

Utíkávám na toaletu, abych nerušeně do­myslel svoje odborné statě. Přece jen mne tam nějaká myšlenka napadne. Ano. Nemusíme všechno uměle a nákladně revitalizovat. Naše akademická zahrádka je důkazem, že stačí, aby nebyli přičinliví kádrováci, a zelinářská parcela se sama změní v biocentrum. V roštíčku pod záchodovým okénkem se pak zabydlí norník rudý i pěvuška modrá. A časem určitě i Karafiátovi Broučci.