Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Voda a krajina – kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině


David Veselý, č. 2/2018, s. 45

Prvotní otázka zní: Proč si knihu s názvem „Voda a krajina“ vlastně přečíst. Poslední dobou se totiž s knihami „o vodě“ doslova roztrhl pytel a mnohdy jsou spíše „na vodě“ nebo dokonce „vaří z vody“. Takže je správné se zeptat, proč sáhnout právě po této. Prvním z důvodů je kolektiv autorů, respektive jména dvou z nich: Tomáš Just a Václav Cílek. Jejich názory dlouhou dobu rezonují v našem odborně-populárním vesmíru. Můžete s nimi souznít, nebo se třeba přít, ale rozhodně vám jejich názory nedovolí zůstat netečnými. Druhým důvodem je věnování. Kniha je totiž věnována ledňáčkům, mihulím a prof. Otakaru Štěrbovi. Tak to je přece úctyhodná trojice. Odvaha tedy autorům nechybí, uvidíme, jak se to odrazilo na vlastní knize. Na začátku nás překvapí, že v knize Voda a krajina nese stejný název pouze jedna ze tří částí. Co tedy v knize dělají zbývající dvě části? Nedostaly se sem jaksi omylem? Já osobně se musím přiznat, že jsem se tohoto pocitu ze začátku nemohl zbavit. Úvodní kapitoly o vodě a jejích vlastnostech jsou bezesporu zajímavé, ale jaksi odtržené od tématu vody a krajiny. Pro mne by v tomto případě asi méně bylo více. U kapitoly „Když se z vody stane led“ ale člověk zbystří. Že je led přirozenou částí životního cyklu vody a řeky, je vlastně samozřejmé. Tato kapitola nám ale představí osobní a dá se říct i důvěrný pohled autora na led. Takže nakonec rádi odpustíme, že v kapitole chybí zmínka o funkci ledu při formování říční krajiny, jejíž důležitost v poslední době stále více zjišťujeme. Od chvíle, kdy nás začne Václav Cílek seznamovat s konceptem tří barev vody, už kniha naši pozornost nepustí. Rozdělení vody na modrou, zelenou a šedou je vlastně hrozně jednoduché a základní dělení. Modrá, to je v podstatě voda v klasickém vodohospodářském pojetí, všude tam, kde nás zajímá její objem, průtok, množství. Zelenou vodu není v podstatě vidět, ale je to právě ona, která nám většinou nejvíce chybí. Je to ta voda, kterou si naše krajina nasála a která následně umožňuje veškerý život. Šedou vodu jsme už k něčemu použili, posloužila nám ve městech nebo domácnostech. Musíme se ale naučit, že než se jí jen rychle zbavit, je lepší naučit se i s ní hospodařit. Šedá voda se vlastně může zpátky stát modrou nebo zelenou. Pokud se budeme na vodu dívat vždy přes filtr všech těchto tří barev, budou naše rozhodnutí vyváženější a dlouhodobě přínosnější. V kapitole „Nové počasí“ dává Václav Cílek problematiku do širších souvislostí globálních změn. A jak od autora ostatně očekáváme, vysvětluje složité věci jednoduchým způsobem. Po tomto „celosvětovém“ rozkročení se obrátíme zpátky do naší krajiny. Střední část „Voda je počátkem života“ je vlastně encyklopedickým souhrnem všeho, co v naší krajině s vodou nějak souvisí. Seznámíme se s biotopy stojatých vod, od největších přehrad až po drobné louže. Nevynecháme ani prostředí tekoucích vod a ryby, které v něm žijí. Dozvíme se také vše o důležitých biotopech stojících na pomezí mezi vodou a souší, tedy o mokřadech. To vše navíc čtivou a zábavnou formou.

Třetí části, která nese shodný název jako celá kniha, se z převážné části věnoval Tomáš Just. To nás pochopitelně nepřekvapí a spíše se ptáme: Není to jen znovu něco, co už jsme od Tomáše Justa několikrát četli? Ano i ne. Je pravda, že Tomáš Just k dané problematice sepsal již mnoho článků a knih. Ale to je právě dobře. Díky této zkušenosti dokázal napsat komplexní, ale kompaktní kapitolu o neupravených vodních tocích, která snad nevynechává jediný jejich aspekt nebo přínos nejen pro krajinu. S klidem ji můžeme nazvat: Vše co jste chtěli vědět o přirozeném vodním toku a báli jste se zeptat. Bonusem navíc jsou skvělé ilustrace problémů, jevů a procesů. Obrázky, které jsme dříve pracně vyhledávali v publikacích převážně bavorských kolegů, si dnes můžeme do prezentací a přednášek vypůjčit z této publikace. Autoři jistě prominou.

Ještě obtížnější úkol však autora čekal v kapitole „Úpravy vodních toků“. Popsat všechny chyby, kterých jsme se na vodních tocích více než sto let dopouštěli a které vedly k narušení vodního režimu naší krajiny, se autorovi povedlo citlivě a korektně. Je jen škoda, že ve chvíli, kdy se příběh obtížné cesty od úprav k revitalizacím propracuje do nedaleké minulosti 90. let, neodpustí si autor mírně zahořklý osobní pohled. Příběh o hodných ochráncích přírody, vypočítavých projektantech a nechápavých vodohospodářích je již na čase opustit. Už v 90. letech se mnozí vodohospodáři a projektanti upřímně pokoušeli o revitalizační projekty. Samozřejmě, že se dopouštěli mnoha chyb, ale nejen oni. Nakonec také díky poučení z těchto chyb jsme dnes tak daleko, jak ukazuje tato kniha. Můžeme polemizovat s téměř bezmeznou vírou v moc renaturace. Je otázkou, zda nejsou naše řeky ve většině případů natolik pozměněné, že si samy prostě už pomoci nedokážou. Jedním s mála příkladů, kdy u nás došlo ke skutečně velké renaturaci, je řeka Bečva. Ta k tomu ale potřebovala povodeň velikosti roku 1997. Možná lepší, než čekat na povodeň tohoto rozměru, je řekám výrazněji pomoci. Každopádně s pomocí řeky můžeme počítat vždycky. To, že v nás ale čtení knihy vyvolává otázky, je určitě dobře. Kapitoly Tomáše Justa se do značné míry drží toho, co je mu nejbližší, tedy reality Středočeského kraje. Proto je zajímavou protiváhou kapitola kolektivu Zdeňky Sůvové, Ivo Dostála a Petra Havla, která nás vrací v obecnější rovině do celé plochy krajiny. Tomáš Just popisuje řeky jako cévy krajiny, tato kapitola naopak představuje holistický přístup k celému organismu. Tyto dva přístupy se skvěle doplňují a vytváří pevný celek.

Na konci knihy nás čeká moudrost indiánského kmene Hopi, který na chápání dvojjedinosti vody a krajiny postavil celý svůj život a kulturu. Své moudrosti prodávali bílému muži po pětasedmdesáti centech, aniž by tušili, že jsou vlastně k nezaplacení. Co se po tomto dá říci na závěr. Sami autoři píší: „Touto knížkou návody na vodohospodářské úpravy české krajiny určitě nekončí. Pravděpodobně jsme sepsali jenom jednu z úvodních kapitol.“ A to si vlastně můžeme přát všichni, aby tato kniha byla začátkem moudrého nakládání s vodou v naší krajině. A možná nám kniha ukazuje, že někdo a někde již s vodou v krajině moudře nakládá. Je jenom na nás, zda se přidáme. Podnětů k zamyšlení rozhodně kniha přináší mnoho.

P.S.: Na úplném konci knihy nalezneme ještě „slovníček“. Ten se rozhodně vyplatí přečíst od bentálu až po žížalu.

David Veselý

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu