Čtení na tyto dny

* * *

nad polem křičí skřivánek
opřený křídlem o vánek
ve mně se dějí zázraky
a za stolem z vrásek
vychází souhvězdí dobrého údělu
pod kterým si dnes ustelu
když hluboká studna nebe
neprozradí ani co by stálo
za tichý neklid

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Ubývá u nás ptáků?

Alena Klvaňová, č. 2/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33, pro předplatitele

Přírodní řeky jako překvapení Polska

Roman Barták, č. 2/2024, s. 34-35

Návrat vlčího zpěvu Jaroslava Monte Kvasnici

Jiřina Lacinová, č. 2/2024, s. 44-45

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Stav populace rysa v ČR a střední Evropě


Josefa Volfová, Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 31-33

Rys ostrovid, skrytě žijící a tajemná kočkovitá šelma s typickým krátkým černým ocasem a štětičkami na uších, je staronovým obyvatelem naší přírody již zhruba půl století. I přesto je jen málo šťastlivců, kteří se s ním setkali ve volné přírodě a měli možnost ho sledovat déle než zlomky sekund. Oproti vlkovi není jeho návrat do Čech a na Moravu tak dynamický a rychlý a jeho přítomnost v současné době také nebudí tolik kontroverzí a mediálního zájmu. To ale neznamená, že má rys své místo v naší přírodě jisté. Spíš naopak, poslední analýzy stavu populace v České republice bohužel hovoří o stagnující početnosti, která je nižší, než byla před dvaceti lety.

Rysi, obdobně jako vlci a medvědi, nerespektují státní hranice, a proto při hodnocení aktuální situace rysí populace u nás nelze odhlédnout od stavu v okolních státech. Česká republika zároveň díky své geografické poloze tvoří důležitou křižovatku při šíření rysa a statut jeho ochrany a stav zdejší Stav populace rysa v ČR a střední Evropě Josefa Volfová, Miroslav Kutal populace je klíčový pro dlouhodobé přežívání šelmy ve středoevropském prostoru. Na našem území se setkávají dvě rysí populace: na jihozápadě republiky k nám zasahuje česko-bavorsko-rakouská populace (zkráceně BBA) a při východních hranicích karpatská. Území naší republiky je ale potenciálně dosažitelné i pro rysy z německého národního parku Harz, z Pobaltí či z Alp.

Rys ostrovid je plošně nejrozšířenějším druhem velkých šelem v České republice a vyskytuje se na více než desetině území republiky. Jeho početnost je na základě podrobné analýzy výskytu velkých šelem na českém území v posledních pěti letech (2012/2013 - 2016/2017) odhadována zhruba na 80 až 90 dospělých jedinců (více informací najdete v loňském ročníku časopisu Lynx, kde byly výsledky publikovány). Jedinými oblastmi s věrohodně doloženým pravidelným rozmnožováním jsou jihozápadní Čechy (oblast podél hranice zhruba od Českého lesa po Novohradské hory) a česko-slovenské pohraničí - území Moravskoslezských Beskyd a Javorníků. Od roku 2016 je evidován výskyt osamoceného rysího samce v Moravském krasu (více v příspěvku A. Krásy) a další ojedinělá pozorování pocházejí z Krušných hor, Jizerských hor a Krkonoš, Libavé či Jeseníků.

Poněkud odlišné údaje o počtu rysů v České republice dostáváme, pokud nahlédneme do souhrnných mysliveckých statistik vydávaných ministerstvem zemědělství. Ty každoročně udávají početnost zhruba 330 jedinců. Několikanásobně vyšší počty přitom nemusí být nezbytně dány chybnými hlášeními o výskytu rysa v honitbách, ale především chybnou metodikou následného zpracování mysliveckých hlášení. Při hodnocení není zohledněna průměrná rozloha rysího domovského okrsku a fakt, že jeden rys zpravidla žije na území i několika desítek mysliveckých honiteb; může být tedy započítáván opakovaně.

Rys na Šumavě a v širším Pošumaví

Aktuální výskyt rysa v jihozápadních Čechách má svoji zajímavou historii a zřejmě poněkud nejasnou budoucnost. Zatímco před půl stoletím se naši předci zasloužili o to, že se rys do krajiny jihozápadních Čech vrátil, dnes představuje člověk a jeho činnost jediné ohrožení dalšího osudu populace.

V letech 1982-1989 bylo na Šumavě v rámci pečlivě připraveného reintrodukčního programu vypuštěno 17 karpatských rysů odchycených ve slovenských pohořích. Poměr pohlaví nebyl příliš ideální (11 samců a 6 samic), ale již záhy po prvních vypouštěních bylo zřejmé, že vysídlené pohraničí představuje ideální podmínky pro návrat před desítkami let vymizelé šelmy. Následný monitoring prováděný pracovníky státní ochrany přírody, lesníky a myslivci ukázal, že se rys začal velmi úspěšně šířit jak do českého vnitrozemí, tak i do navazujících oblastí Bavorska a Rakouska. Problém pro něj nepředstavovala ani železná opona, kterou bez problémů překonával.

Svého maxima populace dosáhla v druhé polovině 90. let a na přelomu tisíciletí, kdy byla její početnost na české, bavorské i rakouské straně odhadována na zhruba sto jedinců. Oproti tomu dnes populace na základě kontinuálního a rozsáhlého monitoringu čítá zhruba 60-70 dospělých jedinců. Ve srovnání se situací před asi dvaceti lety se také zmenšil areál rozšíření populace.

Stagnující početnost je dnes důvodem, proč se rysové nešíří do vhodných neobsazených biotopů jihozápadních Čech. Systematický monitoring prováděný Správou národního parku Šumava, Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, organizacemi Hnutí DUHA, ALKA Wildlife a řadou dalších ukazuje, že v jádrových (NP a CHKO Šumava) i okrajových částech populace (např. v Novohradských horách, Blanském lese, na Prachaticku, Klatovsku či v Českém lese) každoročně dochází k reprodukci rysů, ale odrostlá mláďata neobsazují navazující lesnaté lokality. Zejména v okrajových částech populace dochází každoročně k velké obměně zvířat, uvolňování teritorií a proměně rezidentních jedinců. Každoročně „zmizí“ ze záběrů fotopastí několik zvířat, která se již neobjeví v jiných částech sledovaného území.

Při stávajícím trendu vývoje začíná být čím dál palčivější otázka genetického stavu populace. Při hledání odpovědí a možných řešení je důležitá široká spolupráce ochranářských a odborných institucí a organizací v regionu a klíčových stakeholderů, stejně jako zapojení široké veřejnosti. Snížená genetická variabilita populace jako důsledek snižující se početnosti populace může být do budoucna klíčovým faktorem, jehož negativní důsledky nebudeme umět při veškeré snaze ovlivnit.

Karpatská populace

Na Moravu a do Slezska zasahuje jen malý okraj Karpat a také poměrná část karpatské rysí populace. Zatímco vlci a medvědi v Beskydech a Javorníkách stále spíše hledají domov, rysi tu žijí s menšími přestávkami od konce druhé světové války. Díky intenzivnímu fotomonitoringu víme, že na československém pomezí trvale žije zhruba 10-12 dospělých rysů a každoročně se tu rozmnožují. Fotopasti také prozradily, že navzdory vzrůstající zástavbě a intenzitě dopravy jsou Beskydy a Javorníky stále propojeny se slovenskými karpatskými pohořími. Na celém Slovensku bylo roky odhadováno, že zde žije 300-400 rysů. Detailní monitoring prováděný ve dvou modelových slovenských pohořích (na Velké Fatře a ve Štiavnických vrších) ukázal ale poměrně nízkou populační hustotu rysů. Pokud by byla stejně nízká na celém území, které okupuje rys, žilo by na Slovensku jen zhruba 150-250 rysů.

Osamocení návštěvníci pohraničních pohoří

V posledních pěti letech se podařilo získat věrohodné důkazy o výskytu rysa i v dalších pohraničních horách: v Krkonoších, na Broumovsku, v Jizerských horách, v Jeseníkách a v posledním roce také v Krušných horách. Zajímavé jsou výsledky genetických analýz ze dvou vzorků trusu, které se podařilo odebrat v Jizerských a Krušných horách. Ukázalo se, že rys nepocházel ze Šumavy ani z karpatské populace. Nyní genetici srovnávají data s dalšími vzorky, aby mohli přesněji určit, z kterých dalších populací se sem rysi mohou dostávat. Nejbližší oblastí trvalého výskytu mimo Karpaty je německé pohoří Harz, kde proběhla reintrodukce v 90. letech a baltská populace na východě Polska. V každém případě rys musel překonat při své cestě několik stovek kilometrů.

Limitující faktory šíření rysa

Rys ostrovid není tak úspěšným kolonizátorem kulturní evropské krajiny jako vlk. Hůř překonává lidmi osídlenou krajinu a stále hustší dopravní síť. Nemusí se přitom vždy jednat jen o dálnice. V Beskydech rysi přicházejí o život hlavně na intenzivně využívaných silnicích 1. třídy, ale je známý i případ rysa zabitého na málo využívané silnici 3. třídy nebo lokální železniční trati mezi Frenštátem pod Radhoštěm a Valašským Meziříčím. Limitující je také stav biotopů, přítomnost klidových území i dostatečná lesnatost území. Zatímco v osmdesátých letech minulého století příroda Šumavy a Pošumaví všechny potřebné podmínky splňovala, dnes je situace odlišná. S otevřením hranic a zrušením uzavřeného pohraničního pásma se otevřela řada možností na komerční využití unikátní šumavské přírody a zdaleka ne všechny záměry je možné realizovat, aniž bychom ohrozili křehkou rysí populaci.

Je zřejmé, že pro ochranu zdejších jádrových území výskytu rysa ostrovida je stěžejní existence velkoplošných chráněných území, které poskytují rysovi dostatečný klid (nejen) v nejcitlivějších obdobích roku - při rozmnožování, rození a výchově mláďat. Na druhou stranu, vzhledem k obrovským prostorovým nárokům těchto šelem nelze rysa chránit jen na území chráněných krajinných oblastí a národních parků. Jejich přirozenou životní potřebou je pohyb v rozsáhlých domovských okrscích (jeho průměrná rozloha na Šumavě přesahuje 400 km2 u samců, u samic je hodnota zhruba poloviční) nebo rozptyl mladých jedinců, kteří hledají nové místo k životu. I rozsáhlá velkoplošná chráněná území jsou zkrátka pro tyto šelmy malá. Striktní ochrana klíčových biotopů a migračních cest velkých šelem je do budoucna zřejmě jedinou možností, jak zajistit propojení mezi česko-bavorsko-rakouskou a karpatskou populací rysa ostrovida a tím i genetickou diverzitu „šumavské“ populace.

Problematické zůstávají také názory a postoje lidí k rysovi. Anonymní anketa, kterou vedl v letech 2001 a 2015 tým profesora Červeného z České zemědělské univerzity v Praze, mimo jiné mezi myslivci v jihozápadních Čechách jednoznačně ukázala, že část zdejší myslivecké veřejnosti se stále nesmířila s přítomností rysa v honitbách. Hlavními motivacemi k ilegálnímu lovu rysa je fakt, že rys představuje loveckého konkurenta. Podle dalších odpovědí vzrůstá také vliv trofejního lovu této šelmy. V tom se bohužel nelišíme od situace u našich sousedů v Bavorsku a Rakousku. I když rysí populace na českém území je v posledních letech stabilní, rovnováha je křehká. Vzhledem k tomu, že nedokážeme vysvětlit absenci trvalé přítomnosti rysů v rozsáhlých lesnatých komplexech s dobrými podmínkami, které navazují těsně na současné oblasti trvalého výskytu rysa - ať už jde o karpatskou populaci nebo jihozápadní Čechy - nemůžeme si být jisti, že rys trvale zůstane i v lokalitách, kde žije teď, pokud nebudeme jeho prostor v naší krajině i našich myslích bránit.


Mgr. Miroslav Kutal, Ph.D., (1983) je zoolog a akademický pracovník Ústavu ekologie lesa Mendelovy univerzity v Brně. V Hnutí DUHA je koordinátorem programu Šelmy. Zaměřuje se na ekologii velkých šelem a jejich praktickou ochranu ve střední Evropě.
Bc. Josefa Volfová (1986) pracuje od roku 2010 v Hnutí DUHA, od roku 2012 se věnuje monitoringu velkých šelem v jihozápadních Čechách a koordinaci tzv. rysích hlídek.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu