Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

Temná noc. Fenomén noci v tradici křesťanství


Marek Orko Vácha, č. 2/2010, str. 8

Noc je již od doby Starého zákona považována především za místo setkání člověka s Bohem. V noci nás přestávají rozptylovat jevy a události dne, tma zahaluje vše, co by nás mohlo rušit. Tato tradice provází křesťanství ve všech fázích jeho pestrých dějin. Vznik a rozkvět kontemplativních klášterů (kartuziáni sv. Bruna a cisterciáci, navazující na benediktinskou tradici) dávají značný prostor modlitbě v noci. R. B. Lockhart v knize Na cestě do nebe píše: „Kartuziánský den začíná v hodinu, kdy se velká část světa veselí nebo se zrovna chystá vyspat se ze zhýralosti materialistického světa. Mnich vstává ze svého prostého lože čtvrt hodiny před půlnocí, aby se pomodlil malé hodinky k Panně Marii, potom opustí celu a ubírá se ambity do klášterního kostela. Chórová místa se naplní, mniši se sliby jsou v bílých hábitech, novicové v černých. Kostel tone téměř v absolutní tmě, jediné světlo vychází z lampičky u svatostánku a z nízkých zastíněných lamp v chóru.“

Tato tradice je zachována i v dnešních kartuziánských klášterech. Rovněž současní cisterciáci vstávají ve čtvrt na čtyři ráno (v zimním období o půl čtvrté), a první dlouhá modlitba (trvající asi 60 minut), matutinum, probíhá v téměř naprosté tmě. Je noc, ve které bdí pouze mniši, modlící se za odpočívající svět.

Tmavé noci španělské

V klášterech karmelitánů v tzv. zlatém 16. století (období španělského křesťanství naplněné výraznými duchovními osobnostmi) vzniká nejslavnější dílo křesťanské mystiky, napsané zakladatelem reformovaných, tzv. bosých karmelitánů, Janem od Kříže. Nese příznačný název Temná noc. O Janovi od Kříže je známo, že se s oblibou modlil v noci v naprosté tmě kaple před svatostánkem a mnohé noci strávil v modlitbě v okně své klášterní cely, kontemplující Boha skrze pohled do odpočívající tmavé španělské přírody. Ve své teologii rozlišuje noc smyslů a noc ducha.

Noc smyslů přirovnává k domu tonoucímu ve tmě, kde jsou všechna světla již zhasnuta. Má tím na mysli situaci člověka, kterého již neuspokojují žádné vjemy, které do něj proudí branou jeho pěti smyslů, v hledání smyslu bytí na Zemi mu již nepřinášejí žádnou radost. Ani požitky chuti jídla, hudby, nic, co je příjemné pro zrak či hmat, již mystika neuspokojuje. Dostává se do jistého vakua, z jedné strany viditelné opory našeho světa (přátelé, požitky světa) utichají, z druhé strany Bůh mlčí. Je v „noci“, nachází se v duchovním vzduchoprázdnu, které bývá okolím vnímáno jako krize. Podobnou situaci líčí i anonymní spis Cloud of Unknowing ze středověké Anglie, ve kterém se člověk hledající Boha dostává do mraku tmy: lidské opory již zmizely zahaleny oblakem, Bůh ale není v dohledu.

Noc ducha je podle Jana od Kříže druhou fází cesty člověka k Bohu, mnohem horší: tma je zde dokonalá, opory rovněž mizí, s nimi ale i smysl života, Bůh je dokonale skrytý. Je to ono Kristovo „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“. Celá tato teologie má svůj počátek ve chvílích modliteb v tmavých nocích španělských klášterů a spící přírody.

Noční modlitby 20. století

Tradice pokračuje i ve století dvacátém. Dlouhé noční modlitby vzpomínají životopisci Matky Terezy a Jana Pavla II., jako by motorem jejich vyčerpávajícího aktivního života byly právě chvíle prožité o samotě noci. Carlo Caretto, italský člen řádu Malých bratří Ježíšových, prožívá pět let života na Sahaře, kde na něj měly rozhodující vliv noční modlitby. Později se vrací do Evropy a věnuje se dávání exercicií a psaní knih. Z jeho nejznámější knihy Listy z pouště je často citována zejména kapitola Moje přítelkyně noc, ve které popisuje tiché saharské noci pod nebem naplněným hvězdami.

Edita Steinová - konvertitka ze židovství ke katolicismu a členka stejného karmelitánského řádu jako Jan od Kříže, jedna z největších mystiček 20. století umučená v koncentračním táboře - věnuje značnou část své teologie úvahám o noci: „Noc je … něco přírodního: je to protipól světla, …, neboť nás i všechny věci zahaluje do tmy. Není to předmět v doslovném smyslu: nestojí před námi a nemůže existovat sama o sobě. Není to ani obraz, pokud tím rozumíme nějaký viditelný tvar. Noc je neviditelná a beztvará. A přece ji vnímáme, ba je nám mnohem blíže než všechny věci a tvary, je s naším bytím spjata mnohem úžeji. Tak jako světlo dává věcem s jejich viditelnými vlastnostmi vyniknout, noc je pohlcuje a hrozí pohltit i nás. Nic z toho, co se do ní ponoří, nepřestává být: existuje to dále, avšak neurčité, neviditelné a beztvaré jako noc sama, nebo podobné stínu, přízračné, a proto hrozivé. Naše vlastní bytí přitom není jen ohroženo zvnějšku nebezpečími, které v sobě noc skrývá, nýbrž je jí také samo vnitřně zasaženo. Noc nám znemožňuje používat naše smysly, omezuje naše pohyby, ochromuje naše síly, podivným kouzlem z nás činí zajatce samoty, nás samotné proměňuje v stíny a přízraky. Noc má pro nás příchuť smrti. A to všechno platí nejen v biologické, nýbrž i v psychologické a duchovní sféře.“

Druhá polovina 20. století je v katolicismu vnímána jako doba vzniku nových křesťanských komunit, které v sobě spojují obecně charismatické hnutí a tradici katolické církve. Není proto překvapující, že i v těchto ponejvíce laických komunitách jsou běžným jevem modlitby v noci. Jedno z těchto společenství, komunita Blahoslavenství, vzniklá 1974 ve Francii a pokoušející se v sobě spojit mnišský a rodinný život, zavádí dokonce zvláštní litanie, které se její členové modlí pravidelně v noční tmě.

Podobně mají noční modlitby zásadní význam pro komunitu Pain de Vie, jejíž zakladatel Pascal Pingault popisuje, že rozhodnutí založit komunitu věnující se převážně práci s bezdomovci přišlo po delším období, kdy věnoval pravidelně dvě hodiny spánku ve prospěch meditace.

Z protestantských komunit je podobně zajímavé svědectví venkovského kazatele Davida Wilkersona, který se později stal světoznámým svou velmi úspěšnou činností mezi newyorskými narkomany. Wilkerson k ní dospěl poté, co každý den od půlnoci do dvou ráno věnoval čas modlitbě.

Chvíle modlitby v tmavých nocích, považované v nepřerušené linii křesťanské mystiky za zvláštním způsobem požehnané, zcela jistě budou v tradici církve pokračovat i nadále. Osvětlení v noci, ona nepřirozená záměna světla a tmy, je tak vnímána jako fenomén porušující přirozený rytmus noci a dne. Jako den má svoje povinnosti a úkoly a je vyhrazen spíše činnosti a skutkům, noc je prostorem spíše modlitby a kontemplace. Tato kontemplace má však pro křesťanství větší vážnost než chvíle aktivity.


Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D. (1966) - přednosta Ústavu etiky 3. LF UK a římskokatolický kněz, orko(zavináč)post.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu