Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Můj jizerský domov


Blažena Hušková, č. 2/2010, str. 14-15

Krajina mého srdce? Na první očichání je to prosté: no Jizerky přece! Žiju tu přes čtyřicet let, tuhle krajinu žulových balvanů, bukových lesů, něžně vlnitých rašelinišť a rudých jeřabin na skalnatých vrcholech pojímám všemi smysly, hýčkám ji v sobě a sdílím se svými nejmilejšími. Stačilo ale chvilku se zamyslet a vynořily se hned dvě nejistoty. Poprvé: jaká je to vlastně krajina? Ta, která je mi blízká, líbí se mi, k níž se ráda vracím? Zkoumám tu myšlenku ze všech stran a nakonec si říkám: krajina mého srdce je krajina, kde jsem doma, kde mám své kořeny. A podruhé: opravdu jsou jediným mým domovem Jizerky? Bylo to tak vždy? Kdepak, nebylo, přiznej si to, byly doby, kdys to tu, holka, vůbec neměla ráda a toužilas jinam.

Mé dětské srdce je doma poblíž mosteckých dolů a chemických závodů v Záluží, a když jsem odtud jako sedmiletá musela odejít, plakávala jsem po večerech do polštáře, že chci zpátky tam domů, kde oči pálí a špatně se dýchá, kde šlehají plameny ze štíhlých vysokých komínů litvínovské Petrochemie, kde se Bořeň a Zlatník ztrácejí v podivných mlhách a doly pohltily víc než stovku obcí. Mnoho let jsem pak na Mostecko jezdila zřídka a moji dětskou duši netrápily hynoucí krušnohorské lesy, vůbec jsem je nevnímala. Zastínily je opečovávané smrky na tatínkově zahradě. Pak se můj pohled proměnil a já plakala znovu, již ne dětským pláčem, ale jako úplně dospělá ženská.

Na počátku devadesátých let jsem na Mostecku strávila týden ve skupině odborných pracovníků tehdejšího Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Nahlíželi jsme do dolů, v odsvěceném kostele v Českých Zlatníkách nevěřícně procházeli mezi množstvím zde shromážděných a tak zachráněných božích muk a křížků, které by jinak skončily podobně jako ruiny obětovaných vesnic, vystoupali na Zlatník a rozhlíželi se po zpustošené krajině. A já jsem najednou pocítila s touto krajinou podivné spojení, jako by mé nitro bylo napojeno kamsi do tohoto místa neviditelnou nitkou, vláknem jemným a nehmatným, i myšlence uhýbajícím, a přesto nezrušitelným. Snad mé tělo rozpoznalo ve zdejší hlíně pozůstatky mých prapradědečků a praprababiček, snad si duše vzpomněla, že na tuhle krajinu jsem se dívala maminčinýma očima, že její voda mě napájela a vytvářela, její vzduch se skrze maminčin dech dostával ke mně.

Pokusila jsem se předat tuto krajinu jako dědictví svým dětem: kdysi jsme vyrazili pěšky od našeho domu pod severními svahy Jizerských hor, tři malí poutníčci a já, a přešli přes Lužické hory do Českého Švýcarska, v Děčíně překročili Labe a přes Děčínský Sněžník a Loučnou dál po hřebenech Krušných hor. Spali jsme, kde se dalo, někdy ve stanu, jednou velkopansky v hotelu na Mezní Louce a pak zas v díře po granátu kousek od Komáří vížky. Jak jsme se blížili Cínovci, krajina pustla a podivně vysychala, les nás přestal chránit před sluncem a povětřím, poodrostlé břízy visely přes cesty polámané zimním větrem a sněhem… smutný pohled. Po devíti dnech jsme došli k cíli, do tatínkova domu, a já jsem si uvědomila, že toto dědictví je nepředatelné, mé děti už patří jinam.

Moje babička trávívala u nás pravidelně jeden letní týden, během kterého mi vyprávěla o životě v Kopistech, městečku blízko Mostu. Byla skvělá vypravěčka a hodně pamatovala, a tak jsem před sebou živě viděla cestu mezi poli, kam chodila na zapovězené schůzky, políčko s tuřínem a hejnko husí, náměstí, cestu k Pacinovic papírnictví a k obchodu s metráží a galanterií, kde se vyučila, školu a také místo, kde měli s dědečkem sklenářskou dílnu. Mozek obluzený babiččiným vyprávěním se vzpíral přijmout realitu, totiž že poslední obyvatelé byli z Kopist vystěhováni roku 1980, neexistuje náměstí, obchod, cesta, škola, je jen důl. Musela jsem to vidět na vlastní oči, a tak jsem se vydala na cestu. Vrátný z blízké chemičky, kterého jsem se ptala na správný směr, si ťukal na čelo a ujišťoval mě, že Kopisty už dávno nejsou, no věřte mi, mladá pani, nic tam neuvidíte, jen díru do země! Ale mladá pani potřebovala vidět, a tak jela dál po rozbité cestě až na sám konec, a pak plakala nad zmizelým městem, cestou, náměstím a školou, a nejvíc nad všemi lidmi, kteří tu přišli o domov, kořeny a krajinu svého srdce, a cítila, že k nim patří.

 

Můj jizerský domov je mnohovrstevnatý, proměnlivý, trochu bolí a trochu laská, ale především, oživují ho moji lidé. Kdo ví, třeba by se ten domov přesunul za těmi lidmi, pokud by se rozhodli vydat se na cestu… Nevnímám zdejší krajinu plošně, ale spíš jako smyslovou mapu, síť míst, z nichž každé má pro mě nějaký význam, je s ním spojen příběh, slovo, vůně, dotek. K žulovým božím mukám s laskavou tváří Panny Marie na křižovatce lesních cest za vsí nosím své radosti i smutky. Vyslechne mě s nepohnutou tváří, tichá a nehybná, ale já přesto odcházím s lehčím srdcem, proměněná. Na téhle skále jsme si kdysi řekli, že se máme rádi, a na suché stráňce pod lesem trhávám mateřídoušku na čaj. Z oken pracovny hledím na bukovými lesy porostlé svahy Stržového vrchu a Špičáku, z nichž vykukuje šedavá Uhlířova čapka, a vzpomínám, jak těžce jsem se kdysi škrábala na vrchol a jaká odměna mě čekala nahoře. Někde tady jsem, holka nepozorná, před lety ztratila prstýnek po babičce, a pod touhle skálou jsem kojila svého prvorozeného chlapečka. Jezevce jsem potkala jen jednou, u žulových sloupů dávné panské obory za domem, zato srnčí se chodí pást až pod okna ložnice. U brodu kousek od krmeliště pije z potoka náš pejsek, když jdeme na vycházku, a já piju o kousek výš proti vodě. Ostružin je nejvíc na mezi směrem k Tobiášům (ale ubývá jich!), lesní jahody rostou hned nad vlakovou zastávkou a šťavel spásáme skoro všude. Jarní zeleň svěžích bukových lístků na Hemmrichu je nejkrásnější barva, jakou znám, a rašelinná voda v potocích září ve slunci jako měď. Vzduch po dešti má kořennou vůni a ve spadaném bukovém listí nad Viničnou cestou jako drahokamy svítí černooranžoví salamandři s jemnými tlapkami. Když jedu v noci na běžkách přes hory, jen já a tma a temné siluety stromů, zažívám zvláštní pocit: v tuto chvíli sem nepatřím, svist lyží klouzajících ve stopě i moje lapání po dechu je v nočním tichu nadbytečné, a současně cítím vděčnost, že toto smím zažívat, že tyto stromy a kopce mi dovolí se přiblížit, prožít ticho a tmu a osamělost, dají mi něco ze své síly a tajemna a zase mě propustí k teplu, světlu a lidské pospolitosti našeho domu v údolí.

Toto je krajina, kterou sdílím se svými dětmi, ony vyrostly ze zdejší vody a vzduchu. Měníme se z přivandrovalců v hospodáře, učíme se zdejší krajině rozumět. Nejsme zde dočasně a náhodou jako mnozí lidé z generace poválečných osídlenců, jsme zde natrvalo a z vlastního rozhodnutí. Ucházíme se o zdejší krajinu, snažíme se jí porozumět, učíme se o ní. Ze zájmu a poznání roste láska a pocit zodpovědnosti. Smlouva, kterou spolu uzavíráme, nenese podpisy ani kolky, není na papíře a nenajdete ji v archivech, ale zavazuje nás radostně a opravdově.


Blažena Hušková - nar. 1960 v Mostě, absolventka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, v letech 1986-1996 pracovala jako krajinná ekoložka na Správě CHKO Jizerské hory. V roce 1993 se podílela na založení Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor, v letech 1995-2002 působila jako její ředitelka. Je členkou správní rady Nadace Partnerství. Od roku 1996 se zabývá zejména udržitelným rozvojem venkova, pracuje jako školitelka a konzultantka. Podílí se na činnosti místních občanských sdružení (Frýdlantsko, Náš kraj). Žije v Oldřichově v Hájích. blahuska(zavináč)seznam.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu