VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Dagmar Dobšovičová Pintířová: Žítkovské bohyně. Lidová magie na Moravských Kopanicích. Vydal Ústav evropské etnologie FF MU. Brno 2018, 156 stran.

Moravské Kopanice jsou krajem ležícím na moravsko-slovenském pomezí, jehož centrem je Starý Hrozenkov. Oblast dále tvoří okolní obce s velmi rozptýleným osídlením - Vápenice, Žítková, Vyškovec. Kopanice jsou součástí chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Zdejší kraj, jeho poloha, profil i klima tvrdily povahy zdejších obyvatel, neboť život i živobytí na kopanicích byly a jsou těžké.

Než se dostanu k recenzované knize, rozvzpomenu se na své povědomí o existenci vědem na Moravských Kopanicích ve svém dětství. Do Brodu jezdila moje babička na „výlet“ téměř každoročně „od fary“ (dnes vím, že to bylo asi vždycky první neděli v říjnu). Říkala, že se jede podívat na „Královnu“, a vozila mi krásné svaté obrázky s Pannou Marií Růžencovou. Nikdy jsem s ní nebyla, byla jsem malá, a bylo mi to líto. Moje babička byla ale velká vypravěčka, takže jsem se zatajeným dechem vždycky poslouchala, jaké to tam bylo. Věděla jsem od ní taky, že tam nahoře v kopcích žijí čarovné moudré ženy, které vidí do člověka, co si myslí, co tají. Všecko že ve voděnce vidí. Když potřebuje někdo pomoct, tak Pannu Marii a Boha prosí za něho, aby pomohli, a kdo nemluví pravdu, tak toho začarují. Nevím, jestli někdy za některou z těchto žen sama byla, nebo to měla jen z doslechu a mě uhrančivě vše povídala proto, abych byla pravdomluvná, neboť jsem si ráda vymýšlela a tzv. „cigánila“. A to je vše, víc nic mi nezůstalo. Škoda, že to zapadlo v mé paměti. Nikdy jsem se jako velká babičky na toto neptala. Ale když po letech vyšly Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, okamžitě se mi to vybavilo a začala jsem znovu jako uhranutá sledovat ten příběh. Jenže … jsem si pamatovala, že ty ženy byly dobré a moudré a z knihy mě, možná ovlivněné příkrým odsudkem mého muže, najednou začala vycházet jakási nafouknutá bublina vyrostlá z autorčiny řemeslné dovednosti vrstvit příběhy. Její konečné „uzavření kruhu“ pak už bylo moc. Hra na literaturu faktu byla nepravdivá a trošku mi připomněla reality show navádějící k tak odsouzení hodnému přihlížení cizímu lidskému nitru a s kotlíkem chipsů i intimitě duchovní a fyzické.

Vůbec se nedivím, že se lidé z kopanic, co opravdu něco vědí, uzavřeli do sebe a nechtějí o této části historie svého kraje vůbec mluvit.

Proto jsem šťastně pospíchala domů s knížkou Dagmar Dobšovičové Pintířové, abych zjistila, že ač je prací vědeckou, čte se jedním dechem. A také, abych uspokojila svou poztrácenou paměť a v jejím textu, postaveném na pravdě a jejím vlastním výzkumu při setkávání s těmito tzv. bohyněmi v posledních letech jejich života, konečně vysledovala příběh mimořádně chytrých a výjimečných žen, které, jak říká vnučka jedné z nich, „více znaly nežli chleba jísti“. Málo potřebovaly a hodně pracovaly. Byly moudré, hluboce zakotvené ve svém křesťanství, ale i schopné obchodnice, které tomu, kdo se dokázal otevřít se svou starostí a bolestí, dokázaly pomoci a napovědět nebo přikázat cestu. A možná je někde na kopanicích nebo pod nimi toto po matkách, tetách a babičkách zděděné umění živé. Ale pokud je tomu tak, je dobře, že těm, kdo pomoc nepotřebují, zůstává zapovězené.

Bohdana Fabiánová

Děkuji autorce za krásné chvíle nad knihou, kterou doporučuji všem. Objednat ji lze na adrese Ústavu etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Arna Nováka 1, 602 00 Brno, nebo na e-mailu etnologie(zavináč)phil.muni.cz.