VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Stromy rostoucí mimo les představují významnou a zcela nenahraditelnou složku životního prostředí, a to jak ve volné krajině, tak i uvnitř sídel. V podobě solitérních a liniových prvků, skupin či porostů plní řadu důležitých funkcí a poskytují nám benefity, které jsou klíčové nejen z hlediska společenského a sociokulturního (např. funkce klimatická, hygienická, retenční, protierozní, prostorotvorná, estetická, rekreační apod.), ale také z hlediska biologického a ekologického. Právě těmto posledním dvěma aspektům, které bývají zejména v urbanizovaném území často opomíjeny či někdy až přehlíženy, se budeme v rámci tohoto příspěvku podrobněji věnovat.

Biologický a ekologický význam či hodnota stromů spočívají zejména v jejich schopnosti poskytovat celé řadě organismů základnu - přírodní stanoviště (biotop) pro jejich zachování a plnohodnotný rozvoj, stejně tak i krátkodobé přechodné útočiště (refugium). Na stromy jsou v různé míře navázané houby, lišejníky, rostliny a především živočichové, a to od zcela běžných druhů až po druhy zvláště chráněné a také druhy ohrožené dle červených seznamů. Významné postavení mezi těmito organismy mají právě houby, z nichž některé napadají ještě živé stromy a svým působením umožňují a usnadňují obsazení stromu dalšími druhy. Z hlediska potenciálního osídlení živočichy je nezbytná přítomnost vhodných „mikrostanovišť“ v podobě menších i rozsáhlejších dutin, trhlin, ploch se strženou kůrou, zlomů, pahýlů, silnějších suchých větví a v neposlední řadě mrtvého dřeva v různém stupni rozkladu. Takové stromy ovšem zpravidla disponují zhoršeným biomechanickým (zdravotní stav a stabilita) a fyziologickým (vitalita neboli životaschopnost) stavem a v očích veřejnosti tak často vyvolávají zvýšené obavy a nejistotu v souvislosti s mírou provozní bezpečnosti. Stejně tak se vymykají zažité představě o tom, jak mají „správné stromy“ rostoucí v obcích i v navazující volné krajině z estetického a funkčního hlediska vypadat. Při tom tito jedinci představují jedinečné a mnohdy těžko nahraditelné ostrovy biodiverzity, které ve svém okolí výrazně navyšují druhovou pestrost živočichů, zejména pak bezobratlých a ptáků. Z biotopového hlediska jsou unikátní zejména stromy, jež v rámci procesu stárnutí vytváří ve své struktuře různě velké dutiny a polodutiny se specifickým vnitřním prostředím (stupeň rozkladu dřevní hmoty, podíl mrtvého dřeva, mikroklima), na kterém jsou životně závislé mnohé druhy saproxylických - dřevomilných brouků. V lokalitách, kde není dostatečný podíl vhodných stromů a není zde zajištěna jejich blízká prostorová návaznost, pak mnohdy hrozí i zánik celých populací těchto živočichů, protože pro některé druhy je charakteristická jen velmi krátká doletová vzdálenost (např. u páchníka hnědého v řádu pouhých desítek metrů). Pro své přežití na lokalitě tedy potřebují více dutinově vhodných stromů rostoucích nedaleko od sebe. A mnohdy ani to není zárukou jejich přežití, ne všechny blízké dutinové stromy totiž poskytují přesně to konkrétní mikroprostředí, které daný druh vyžaduje. Více než problematická je v současnosti také otázka zajištění kontinuity těchto biotopů, která je podmíněna dlouhodobou přítomností biologicky velmi hodnotných stromů. Jedná se tak o velice křehké přírodní stanoviště, které je dnes považováno za jednu z nejohroženějších složek naší přírody. A to i s ohledem na skutečnost, že stromy jsou snad jediným organismem, který je schopen během svého života rozkladu své tělesné hmoty ve prospěch životního prostoru a existence organismů jiných, přičemž i nadále může sám o sobě plně vegetovat a plnit i další požadované funkce. Zcela zásadní jsou z tohoto pohledu přirozeně stárnoucí (senescentní) stromy, jež rostou na dostatečně osluněném stanovišti a nejsou prostorově příliš utlačovány sousedními jedinci. Dříve byly hojně zastoupeny v rozvolněných (prosvětlených) lesních porostech a také v pestré mozaice rozptýlené krajinné zeleně, avšak intenzivní lesní hospodaření a plošná kolektivizace zemědělství způsobily, že se ve větší míře udržely pouze v rámci sídelních struktur a jejich nejbližšího okolí, stejně jako populace organismů, které jsou na ně výhradně vázány. Proto jsou těžištěm současného výskytu stromů se zvýšenou biotopovou nabídkou zejména stromořadí, aleje, městské parky, historické zahrady, nábřeží, hřbitovy, v zemědělské krajině pak především staré sady, zachovalé remízy, meze, háje, původní výsadby dřevin u hospodářských stavení a podobně. Tedy jde o veškeré vegetační prvky a objekty zeleně, kde mají stromy možnost přirozeně stárnout (proces stárnutí je nejdelší věková fáze v životě stromu, ty dlouhověké mohou stárnout až několik stovek let), plnohodnotně rozvinout svůj habitus a postupně nabývat na atraktivitě pro široké spektrum živočichů. Jedinečné biotopy poskytují zejména staré duby, lípy, jilmy, javory kleny, vrby a topoly, z introdukovaných druhů například jírovce a kaštanovníky, zvýšenou biologickou hodnotou, obzvláště pak ve městech, vyniká i trnovník akát, jinak velmi problematický z hlediska jeho invazního charakteru. Bohužel ani na úrovni současné městské a krajinné zeleně nemají stromy s vysokou biologickou hodnotou vždy zajištěnu optimální budoucnost. S ohledem na naplňování požadavku výše zmíněné provozní bezpečnosti, bývají často předmětem předčasného odstranění nebo až příliš „sterilního“ ošetření - vyčištění od všech suchých větví, pahýlů apod. Především v obcích tak dochází k neustálému snižování pobytových, potravních a hnízdních příležitostí pro netopýry a některé skupiny ptáků, zejména pak těch, kteří ke svému hnízdění vyžadují dutinové neboli doupné stromy. Takových ale v městských parcích, zahradách a alejích stále více ubývá, přitom dnes již existuje celá škála opatření a zásahů na zajištění jejich stability a dostatečné provozní bezpečnosti při současném respektování jejich biologické (biotopové) hodnoty. Spektrum zásahů a opatření je široké, a to od základních bezpečnostních řezů přes dílčí a obvodové redukce až po hlubší sesazení struktury koruny či vytvoření stabilního torza. Zároveň se ve většině případů uplatňuje přírodě blízký způsob ošetření, který podporuje a rozvíjí biologický potenciál dřeviny - ponechání bezpečných částí suchých větví a pahýlů, při sesazovacích řezech respektování lokalizace dutin a polodutin, přičemž by řezem nemělo dojít k jejich otevření a vystavení dešti, zachování ztrouchnivělého a mrtvého dřeva, které neohrožuje bezpečnost lidí a okolní majetek. Vždy je však třeba respektovat druhové vlastnosti konkrétní dřeviny, zejména schopnost regenerace, výmladnosti a také aktuální úroveň fyziologické vitality (míra životaschopnosti), tak aby se provedená pěstební opatření vůbec setkala se zamýšleným úspěchem a naplnila očekávání. V této souvislosti je třeba upozornit na hlubší zásahy do struktury stromů, jako jsou sesazovací řezy, vytváření torz apod., lze provádět pouze v opodstatněných případech, a to u biologicky hodnotných jedinců (cenné doupné stromy, biotop zvláště chráněných druhů či ohrožených druhů z červených seznamů), kterým jinak hrozí aktuální rozpad a zánik, a je zde tak výrazný zájem na jeho dalším zachování na stanovišti. O této problematice, tedy specifických přístupech péče o mimolesní dřeviny, blíže pojednává arboristický standard Speciální zásahy na stromech v rámci standardů péče o přírodu a krajinu, které vydává Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky. Ta je zpracovává ve spolupráci s akademickými pracovišti a dalšími odbornými autoritami v příslušných oborech. Zmíněný standard byl aktuálně vydán v květnu tohoto roku. Agentura nyní také pracuje na dalším novém standardu Péče o stromy jako biotop vzácných druhů organismů, který je výhradně zaměřen na otázky speciálních opatření druhové ochrany ve vztahu ke dřevinám. Pokud by čtenáře zaujala problematika ochrany saproxylického hmyzu a chtěl případně zjistit více, Agentura v roce 2014 vydala příručku, která se ochranou a opatřeními na podporu tohoto hmyzu zabývá.

Ing. Libor Sedláček, dendrolog se specializací na památné stromy, AOPK ČR.