Čtení na tyto dny

Rozhodl jsem se

— dnes 25. listopadu 1979 —
neříkat už nadále stromům stromy,
nýbrž nazývat je jmény:
pravými, smyšlenými, přezdívkou,
nikdy ne nadávkou:

Nazdar, jeřábe před oknem,
dočkáš se letos zase kvíčal?
Čao, kočičí jabloni na dvorku!
Sníš, hruško, o budoucích rydlech?
Smrky se jmenují
Nicolas, Henri, René.
Keř pámelník volá
po komolení,
i slovo se dá rozšlapat.
Jilmy, vydržte.

(Ludvík Kundera) 

 

Petr Skácel


Bohdana Fabiánová, č. 4/2019, s. 34-35

V době setkání s Petrem Skácelem jsem byla ještě hodně malé děvčátko. Často a ráda jsem s tatínkem chodila tzv. do města. Chodili jsme po památkách, ukazoval mi brněnské kostely, obrazy v nich, vyprávěl mi biblické příběhy, které se na obrazech odehrávaly, u kapucínků pak „co byli oni a budeme i my“. Vycházky často odpoledne končily v „lidušce“ na Petrově, kde učil tatínkův kamarád malíř a grafik Jaroslav Škarohlíd a taky bratr básníka Jana Skácela malíř Petr Skácel. Krásně to tam vonělo barvami a bylo tam vlídno. Petra Skácela jsem se tedy rozhodně nebála, protože byl laskavý a usměvavý. Jednou jsem tam něco malovala a tatínek se ptal, jestli bych nemohla do lidušky chodit. Strýc Škarohlíd se usmál se slovy: Pepo, na malování není, bude šikovná na něco jiného. A Petr Skácel se otočil a s udivením jej káral: Jak to můžeš u tak malého děcka říct a poznat. Už to ale zůstalo u prvního rozhodnutí, ke kterému se taťka přiklonil.

No, a tak jsem nejen nezačala chodit na Petrov do výtvarky ke strejdovi Škarohlídovi, ale ani jsem tam nezačala chodit malovat k Petru Skácelovi. Výtvarno mě ale uchvacovalo, byť jsem byla jen obdivným pozorovatelem. A tak to zůstalo doteď.

25. září 2019 uplynulo 95 let od malířova narození.

Bohdana Fabiánová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu