Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Hory volají, musím jít…


Bohdana Fabiánová, č. 4/2019, s. 39

Možná vám název tohoto textu něco připomíná. Když jsem pro letošní třetí číslo připravovala dvoustranu, kterou jsme gratulovali dlouholetému šéfredaktorovi Veroniky a členovi její redakční rady Václavu Štěpánkovi, pro jednu z fotek jsem hledala moudrá slova pro milovníka hor. Nakonec jsem vybrala slova Johna Muira, slavného amerického ochránce přírody a jejího neúnavného prosazovatele, patrně jednoho ze zakladatelů myšlenky environmentalismu, zejména jeho etické stránky. Dařilo se mu ale obhájit své záměry i na poli politickém, protože věděl, že politická vůle je klíčem k jejich prosazení.

Napadlo mě, že vám čtenářům trošku tohoto muže připomenu i spolu s jeho nejslavnější knihou Mé první léto v Sieře Nevadě. Sto padesát let stará kniha se čte jedním dechem. A proč? John Muir ji psal svou čistou duší. Do svého milujícího pohledu na Yosemity však vložil i druhou část sebe, systematičnost vědce. Vše, co na své cestě pozoroval, zapisoval a zakresloval do svého deníku s exaktní přesností; svá pozorování a jeho výsledky ohledně geologického složení, rostlinné skladby, volně žijící zvěře, původních obyvatel, jejich zvyků a způsobů života. Při popisech však také používá slova, která obvykle od přírodovědců nezazní. „Řeka plyne neuspěchaně, ladnými a přitom smělými pohyby se odvážně dere úzkým korytem a na cestě za svým osudem zpívá své poslední horské písně.“

Táboření v horách a divokých neprostupných lesích bylo pro něj životní potřebou. Ve svých knihách píše slovo Příroda s velkým začátečním písmenem, jako se píše Bůh, protože k přírodě choval pokornou úctu. Věděl, že příroda je tu sama za sebe, jen pro sebe, pro svou divokost a krásu. Všechno to, co lidé, i ti milující přírodu, považovali za její odvrácenou a zlou tvář, Muir miloval, přestože sám v divočině několikrát málem přišel o život. Po několika letech studií sice nezískal univerzitní diplom (snad proto, že se nedokázal rozhodnout, zda být biologem, geologem, glaciologem, zoologem, mineralogem), byl ale přesto úspěšným a uznávaným vědcem, jehož zásluhy byly ceněny. Obdržel několik čestných doktorátů a jeho jméno nesou desítky míst ve Spojených státech. Razil přesvědčení, že jen pro ni samotnou a pro nic jiného je třeba přírodu v její nedotčenosti chránit, že národní parky nebyly zřízeny za účelem materiálního zisku, ale především kvůli uchování přírodních scenerií, „neboť všichni potřebujeme krásu jako chléb“. 11. července 1899 si do svého deníku zapsal: „V boží divokosti spočívá naděje světa…“ Tímto citátem si činím oslí můstek pro příští číslo, protože tento velmi známý citát je vlastně „výpůjčkou“. Ale o tom zase v příští Veronice.

John Muir se narodil 21. dubna 1838 ve skotském Dunbaru a zemřel na Štědrý den roku 1914 v Los Angeles.

Knihu Mé první léto v Sieře Nevadě vydalo v roce 2015 nakladatelství Paseka, za což mu patří velké díky. Překlad Jana Hokeše z anglického originálu vydaného v Bostonu v roce 1916 však z tohoto českého vydání činí čistou svěží třpytící se horskou bystřinu.

Bohdana Fabiánová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu