VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pro hodnocení vývoje využití krajiny, srovnání se současným stavem, jsou obzvláště významná ta její realistická zobrazení, která vznikla před vynálezem fotografie. Takovými díly jsou staré veduty - topograficky přesné záběry měst i jiných staveb s jejich různě širokým okolím. Brno mělo v tomto směru štěstí na Františka Richtra (1774-1860). Rodák z Olomouce prožil většinu života právě v moravské metropoli. Pozoruhodné je, že se ve čtyřiceti letech vzdal svého povolání ranhojiče a chirurga a jako velmi nadaný autodidakt se nadále věnoval výtvarné činnosti - zejména kolorovaným kresbám a akvarelům. Dokonce provozoval vlastní kreslířskou školu. „Jeho obrazům Brna,“ píše ve své knize o stavebním a uměleckém vývoji města z roku 1948 historička C. Hálová- -Jahodová, „věrně popisujícím úseky brněnského zákoutí, parků a ulic s partiemi při hradbách a městských branách, vděčíme dnes za mnoho, co o Brně té doby víme.“ A krajinní ekologové mohou být pilnému malíři vděčni za to, že věrně zobrazoval nejen brněnská zákoutí a pohledy na toto město z různých stran, ale rozběhl se do daleka, prakticky po celé Moravě. Zachytil pohledy na Telč i Opavu, na Karlovu Studánku i Rožnov pod Radhoštěm. Opakovaně se vracel se skicákem k propasti Macocha, v oblibě měl i staré hrady a jejich zříceniny - Veveří, Pernštejn, Zubštejn, Landštejn, Mitrov, Hukvaldy… Obsáhlý soubor jeho děl vlastní Moravská galerie v Brně, další jsou deponovány například v Archivu města Brna i v jednotlivých obcích, které kdysi zobrazil. Pro srovnání se současným stavem krajiny, jejího vegetačního krytu, vyberme z Richterových výtvarných dokumentů alespoň tři ukázky.

Kolorovaná kresba Údolí Svratky u Žabovřesk a Jundrova z roku 1830 zaznamenává pohled z opuštěného lomu při úpatí dnešního Wilsonova lesa přes Žabovřeskou kotlinu směrem na severozápad až sever. Na obzoru se tyčí odleva doprava Holedná (406 m), Trnůvka (441 m) a Velká Baba (446 m). Pod nimi se v zeleni stromů téměř ztrácejí tehdy od Brna ještě vzdálené samostatné vesnice - Jundrov, Komín a Žabovřesky. Převážnou ústřední část obrazu v široké nivě Svratky pak zaujímají zelené louky a pastviny s liniemi i skupinami hlavatých vrb a štíhlých topolů a s pasoucími se koňmi - idylická pastorální krajina. Vodní tok v popředí je náhon vedený ze Svratky ke Kamennému mlýnu. Ten je již mimo záběr obrazu, vlevo od skupinky noblesně oblečených dam a pánů, kteří si vyšli z města na výlet do přírody.

I dnes se sem chodí - do lesoparku Wilsonova lesa - na procházku z hlučného města. Výhled ze zarůstajícího lomu je ovšem zcela jiný! Náhon dávno zanikl, již desítky let vedou při úpatí kopce na okraji nivy tramvajové koleje a velmi frekventovaná silnice. Místo širých luk vznikly v průběhu 20. století zahrádkářské kolonie, střídané pruhy polí a sportovišti. Město Brno si zde vybudovalo zahradnictví s rozsáhlým areálem skleníků. Po roce 1989 zahradnictví zaniklo, skleníky zpustly. Zpustla i převážná část zahrádkářské kolonie, neboť se Žabovřeskou kotlinou byly a jsou rozmanité plány využití. Dodnes však čiší z této kdysi krásné a vhodně využívané poříční krajiny bezradnost. Co s ní bude? Snad jedinou pozitivní změnou ve srovnání se stavem roku 1830 je souvislý břehový porost Svratky, která ovšem byla v druhé polovině 19. století regulována.

Podstatně pestřejší než dnes byla i polní krajina jihovýchodně od Brna, kterou F. Richter výtvarně dokumentoval v Celkovém pohledu na Telnici z roku 1831. Jedná se o krajinný záběr mírně zvlněné Pracké pahorkatiny, zobrazený směrem jihozápadním od Telnici blízkých Sokolnic. V popředí kolorované kresby je uprostřed pastvin nápadný hliník ve spodnobadenských vápnitých jílech - téglech. Kolem vidíme velmi pozvolné svahy a nivu Říčky. Nejbližší vyvýšeninou - vpravo od telnického kostela sv. Jana Křtitele - jsou Vinohrádky (217 m) s pruhy polí a vinohradů. Vpravo od nich je Měnín s nápadným kostelem sv. Markéty. Horizont v pravé části kresby vyplňuje Výhon (355 m), vystupující jako dominanta z Dyjsko-svrateckého úvalu. I na něm malíř zachytil pestrou mozaiku polí, pastvin a vinohradů spolu s dřevinnými liniemi. Dominantou na vzdáleném obzoru je trojvrší Pavlovských vrchů, zobrazené nápadněji, než je prostým okem vnímáme. Obdobně, jak jsme viděli v nivě Svratky u Jundrova a Žabovřesk, i u Telnice mají vysoký podíl louky a pastviny. V nivních loukách kolem Říčky se pase skot, na sušších trávnících v hliníku ovce. I tuto krajinu krášlí linie na babku seřezávaných vrb i oblíbené štíhlé topoly vlašské. V době pořízení kresby byl již devět let vypuštěn Měnínský rybník, kdežto rybník Žatčanský, který lze tušit jihovýchodně od telnického kostela, zanikl až roku 1834.

V současnosti je pohled na kostel v Telnici a kopec Vinohrádky ztížen vzrostlými dřevinami. Nepříliš nápadnou prohlubeň hliníku lze objevit v zahradách při okraji Sokolnic. Do popředí Richterova záběru dominantně zasahuje těleso železniční tratě na Přerov, zprovozněné roku 1869. Nedochovaly se žádné louky, zorněno je přes 80 % území. Dřevinné linie s převahou nepůvodních stromů (topol kanadský, trnovník akát) doprovázejí zbytky bývalého mlýnského náhonu. Jak okolo železnice, tak i podél Říčky se šíří původem severoamerický javor jasanolistý. V nivě byly vysázeny větrolamy s převahou jasanu, obklopují je zpustlá pole, zarůstající akátem, svídou krvavou aj. Fádní polní krajina je navíc zadrátovaná několikerým vedením velmi vysokého napětí. V době pořízení veduty, a jak dokládají floristické spisy (F. Formánek 1887-1897, J. Šmarda 1953) ještě i o století později, patřilo okolí Telnice k floristicky mimořádně pestrým a cenným územím. Na vlhčích místech zde růstávaly halofyty (rostliny slanomilné), na suchých stanovištích teplomilné byliny stepní. Snížení biodiverzity znamenalo už zrušení rybníků, podstatným negativním vlivem byla intenzifikace zemědělské velkovýroby. V současné polní krajině bychom proto již marně hledali dříve zde rostoucí bezobalku sivou, rukevníček syrský či jablečník cizí aj. - vzácné byliny, řazené mezi kriticky ohrožené či dokonce vyhynulé druhy flóry ČR. Na rozdíl od první poloviny 19. století však lze i na březích nevelkého toku Říčky najít četné pobytové stopy bobra evropského, který byl na jižní Moravu v poslední třetině minulého století reintrodukován a spontánně se šíří.

Za třetí ukázkou Richterových výtvarných dokumentů se vydejme 25 km severozápadně od Brna do členité krajiny Sýkořské hornatiny při okraji Českomoravské vrchoviny. Nedatovaná malba Pohled na zámek a kostel v Lomnici je pravděpodobně poněkud starší než předešlé (kolem roku 1815). Je to pohled ze skalnatého svahu Luzichové směrem na sever. V centrální poloze krajinného záběru se tyčí renesanční (částečně barokizovaný) zámek, patřící od roku 1662 původem uherskému rodu Serenyiů. Vlevo od něj jsou nápadné dvě věže raně barokního kostela Navštívení Panny Marie. Hlavní roli zobrazení však hraje vegetace. Na svazích pod zámkem je nejblíže ke stavbě park, pak na terasách užitková zahrada a pod ní rozlehlý ovocný sad. Na jiné variantě Richterova obrázku je tam zakreslena i chmelnice. Vpravo pod zámkem je na strmých svazích k Besénku lesopark s nápadným loveckým pavilonem a oborním plotem. Hlavní část obory je až za Besénkem. Na strmých svazích Crhové (541 m) je tam zřetelný odlesněný pruh se solitérami listnatých stromů - zřejmě dubů a jírovců jako zdroje žaludů a kaštanů pro chovanou spárkatou zvěř. V nivě Besénku se nad panským mlýnem rozprostírá louka, tok není lemován dřevinami.

V současnosti pohled na zámek zakrývá převážně listnatý les, který se rozšířil směrem do někdejšího sadu a anglického parku. Mezi vzrostlými stromy se skrývá i kuželovitá střecha loveckého pavilonu. Z prvotních parkových výsadeb, jejichž stáří se blíží 200 letům, se zachovalo jen několik stromů. Mohutností i krásou mezi nimi vynikají buk lesní (červenolistá forma), javor klen a nahovětvec dvoudomý, který se zde šíří kořenovými výmladky. Obora byla zrušena začátkem 20. století a pastevní pruhy zalesněny; částečně i smrkem, který usychá při kůrovcové kalamitě. Z panského mlýna v popředí se stal oblíbený penzion U Lojzičky. Lojzička ovšem není dívka, ale oslice, která se ráda popásá v nivní louce u Besénku místo někdejších ovcí či krav. A Besének na rozdíl od minulosti - obdobně jako většinu zdejších podhorských toků - provází souvislý břehový porost s převahou olše lepkavé.

(Článek vznikl v rámci projektu TL02000222 Podpora turistického ruchu vcházením do krajinomalby a fotografie díky finanční podpoře TAČR.)