VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Odešel křesťanský filozof a myslitel, význam jehož odkazu jsme zatím ještě nedohlédli. Ve Veronice jsme se s jeho texty setkávali; byly to recenze i vlastní úvahy a postřehy.

Jak se rozloučit s člověkem širokého rozhledu, hlubokého lidství, s bystrým glosátorem, ironickým i příkrým kritikem náročným ve svých požadavcích na chování člověka vůči planetě, s laskavým učitelem a mužem skromným v osobních nárocích - vlastně jen vybíravě náročným a volícím kvalitu života před konzumem? Snad nejlépe, když si připomeneme jeho slova, nejprve pronesená na zahájení výstavy Tvář krajiny - krajina domova, která se konala na Pražském hradě od února 2001, posléze otištěná v druhém čísle našeho časopisu v roce 2001:

Krajinou chůzí loudavou

Jsme zvyklí, že na výstavách bývají exponáty pěkně očíslované a seřazené po stěnách, aby je návštěvník mohl patřičně obdivovat, obejít, případně odfajfkovat v katalogu a odejít s pocitem, že splnil svou kulturní povinnost. Vlastní předmět výstavy, exponát nejdůležitější, není však jen v sále. Výstavy totiž nemusejí ukazovat pouze krajinné malířství nebo fotografii v českých zemích, nýbrž také krajinu českých zemí samotnou. Vyzývají návštěvníka, aby v mysli prostoupil plátnem a viděl před sebou milovaný a dnes těžce zkoušený kraj naší země.

Je toho třeba, protože krajina bývá neviditelná, tak jako prostor obecně. V prostoru zaznamenáváme předměty, avšak přehlížíme prostor samý - a snad jej ani nedovedeme vidět bez zvláštního úsilí. Podobně v krajině zaznamenáváme hrady a zámky, případně hypermarkety a jaderné elektrárny, ale přehlížíme krajinu samotnou. Vidět krajinu vyžaduje zvláštní úsilí - či zvláštní prizma - které poskytuje umění. Na přehlížení krajiny bez uměleckého prizmatu dnes doplácíme. Běžného smrtelníka je ještě možné přesvědčit o potřebě chránit lesy či vody. Obtížněji ho přesvědčíme, že je třeba chránit to nejcennější, krajinu jako přehlížený celek.

To platí dvojnásob o člověku, který už nechodí chůzí loudavou prašnou polní cestou, nýbrž uzavře se do hlučné, páchnoucí plechovky a vystoupí z ní, vyuzený vlastním kouřem, až na konci své cesty. Ten z krajiny opravdu nevidí než asfaltový pruh s bílou čárou uprostřed a po stranách přejeté ježky. Už nevidí krajinu se vším jejím bohatstvím, krajinu jako místo pobývání, krajinu jako domov. Od takového člověka bychom pak těžko očekávali, že bude krajinu milovat a chránit.

Následky se dostavují. V krajině nepobýváme, nepečujeme o ni, jen ji vybydlujeme. Stáváme se lidmi bez domova, lidmi bez kořenů, kteří krajinou a životem jen projíždějí, jako by smyslem života bylo projet jím co nejrychleji od začátku ke konci, od narození k smrti. Pak se může zdát, že naším posláním na této zemi je bytí k smrti místo bytí k životu a lásce. To je základní, nebezpečný omyl. Smyslem života není projet jím co nejrychleji. Je třeba jít životem i krajinou chůzí loudavou, vnímat a vychutnat všechno, co život a krajina rovnoměrně znamenají.

Dobrý život je ten, který se sám nad sebou pozastaví a velké osobnosti se většinou objeví až ve zpětném zrcátku. I to ještě říkal Erazim Kohák. Co jiného má taky filozof udělat, než učit druhé zpomalit, když převáží názor, jenž planetu považuje jen za surovinu k získání vlastní spokojenosti?

redakce