Vstup pro předplatitele: |
Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá
Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda
Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár
(Josef Hrubý)
V pondělí 2. března 2020 uplynulo sto čtyřicet let od narození Arna Nováka (1880-1939). V obecném povědomí je tento litomyšlský rodák a syn Terézy Novákové zapsán jako literární historik a kritik, od roku 1920 až do své smrti působící na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (byl též rektorem této univerzity). Už méně je známo, že měl úzký vztah k přírodě. Mimo jiné o tom svědčí sloupek nazvaný Stromy žalují, který Novák otiskl 14. srpna 1930 v Lidových novinách. Editor Jiří Opelík ho zařadil do antologie Novákových sloupků s názvem Nic malého neuzříš… Pokud věříme iluzi, že všichni naši předkové měli k stromům respekt a úctu, uvedený Novákův sloupek tuto iluzi nabourává. Autor v něm píše o bezohledném kácení starých topolů, dubů či lip a svoji žalobu na zištnou bezohlednost svých současníků uzavírá těmito slovy:
„Není nikoho, kdo by se stromů účinně zastal. Ochrana přírodních památek dobrala se jenom neúplných zákonů a nepovznesla se k jejich exekutivě. Města i obce zakládají nové sady a zároveň buď samy ničí staré stromoví, nebo dopouštějí je odstraňovati. Dávná tradiční úcta ke stromům vzala za své s ostatními tradicemi; vychladlý svět bez ducha nemůže porozuměti duchu stromů. A z pokolení zaujatého právě jen svou dobou nebude se přece nikdo obávat, že se mu ve snách zjeví vyčítavě předkové tážící se, jak ochránil jejich dědictví, zelené a šumící, plné stínu a písně.“
Jiří Poláček