VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na kámen narazíme v naší přírodě prakticky ve dvou podobách, a sice na skalní výchozy a na volné kamenné bloky, balvany nebo menší klasty - ať už v řekách, nebo volně v krajině. Posledně jmenované jsou zejména v horských oblastech běžnou, až dominantní součástí půdního pokryvu.

Odpradávna proto člověk přerovnával kameny v potřebě zisku úživné půdy pro zemědělství a luční hospodářství. Na svazích našich hor se tak setkáme s neuvěřitelným množstvím různě velkých kup, hald, zídek či valů z kamení vyskládaných po obvodu zemědělských pozemků. Mnohdy obyvatelé horských obcí navršili dokonce kupy, které mají několik metrů na výšku, a valy, které mají přes kilometr na délku, což muselo znamenat ruční práci trvající po celé generace. Tyto agrární formy reliéfu nám dnes podávají svědectví o historickém využití krajiny, i když mnohé už dávno opět pokryl les. Jsou odkazem na pracovitost člověka v souznění s přírodou, která je tak odlišná od průmyslového zemědělství zanechávajícího v krajině obrovské škody. I proto agrární formy chráníme jako hodnotné krajinné prvky doplňující přírodní prostředí, které se chtě nechtě v našich zeměpisných šířkách bez kulturního vlivu neobešlo už tisíce let. Jsou navíc hodnotnými ekotopy pro specifické rostliny i živočichy, některé liniové valy a zídky tvoří migrační koridory a mnohé napomáhají krajině svou protierozní a drenážní funkcí.

Naopak v nejvyšších polohách Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku nad horní hranicí lesa panují tak drsné klimatické podmínky, že zde kromě lokální pastvy dobytka a seče žádné významné zemědělství, a tedy ani přerovnávání kamení člověkem nikdy neprobíhalo. Přirozené bezlesí, které nese znaky severské tundry i alpinských trávníků, je domovem velkého množství vzácných rostlin a živočichů, bez výjimky se dnes jedná o území s nejvyšším možným stupněm ochrany (I. zóna národních parků, chráněná krajinná oblast, národní přírodní rezervace). Právě zde v dobách ledových přerovnávala kamení příroda a vznikly tak naprosto jedinečné tvary - strukturní půdy. Střídavé intenzivní promrzání aktivní vrstvy permafrostu tehdy způsobilo vytřídění klastů tak, že na povrchu můžeme pozorovat různě pravidelné kamenné polygony, sítě nebo pruhy. Dnes jsou tyto pozoruhodné tvary fosilní a poskytují vědcům informace o extrémně chladném klimatu v době jejich vzniku. Analogické tvary nalezneme v tundře daleko na severu, ale naopak další středohory v Evropě, jako jsou Vogézy, Černý les nebo Šumava, strukturní půdy nehostí.

Naše nejvyšší hory dnes již dávno nejsou nedotčené, naopak představují turistické destinace s masovou návštěvností po celý rok. Je tak vytvářen tlak i na ty nejcennější a nejzranitelnější přírodní složky, a nejde jen o živočichy a rostliny. Strukturní půdy se v posledních letech stále častěji stávají objektem zájmu návštěvníků hor, kteří nedbají pravidel a z kamenů staví kamenné mohylky nebo obrazce. Patrně nevědomě tak rozkládají tvary, které vznikly zhruba před třiceti tisíci lety a jsou neobnovitelné. Dochází tak k destrukci nenahraditelných přírodních hodnot, jak se již téměř kompletně stalo například u hraniční turistické cesty na Obřím hřebeni v Krkonoších. V menší míře však k tomuto vandalismu dochází téměř všude, kde se volné kameny strukturních půd nacházejí, a to včetně nepřístupných lokalit vzdálených od turistických cest. Mohylky vznikají i v bystřinných korytech potoků a řek. Jedná se sice o velmi dynamické prostředí a každý větší průtok vzniklé výtvory opět sebere, nicméně zde mohou být při přerovnávání valounů ohroženy životy drobných živočichů.

Mediálně známým se stal případ, kdy v roce 2019 vznikla pod vrcholem Sněžky velká mandala vytvořená z volně ležících kamenů. Na místě nedošlo k poškození strukturních půd ani vzácných rostlin, ale to spíše štěstím než uvážením autorů, kteří se nakonec přiznali na Správě KRNAP a zaplatili pokutu 5 000 Kč. Do volné přírody v chráněných územích není návštěvníkům povoleno jakkoli zasahovat, což má své výše uvedené důvody, a zmíněný příklad mandaly ze Sněžky je ukázkou nesmyslnosti takového počínání. Pokud by vyskládaný obrazec na místě zůstal, mohlo by to inspirovat další a další autory podobných výtvorů, jak se to ostatně děje i v případě kamenných mohylek, které proto ochránci přírody průběžně rozebírají.

Přerovnávání kamenů se v našich horách v průběhu času projevilo různými způsoby. Nejprve v podobě ryze praktické za účelem obživy místních obyvatel, posléze v podobě zábavy, která má na mnoha místech fatální následky. Zachování zranitelných přírodních hodnot je zodpovědností nás všech a záleží jen na nás, jak se budeme v těch nejhodnotnějších lokalitách chovat. Pravidla jsou nastavena jasně, přerovnávání kamenů je zde nepřípustné. Doufejme, že ohleduplnost a porozumění přírodě budou mít mezi návštěvníky hor stoupající tendenci.

RNDr. David Krause, 1990, odborný pracovník - geomorfolog, Správa Krkonošského národního parku, Vrchlabí.