Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Nech půdu žít


Jana Dlouhá, č. 2/2020, s. 27-29

Foto Milan Sáňka

Film pro Ministerstvo životního prostředí ČR vyrobil SKYFILM Prostějov v roce 2019. Scénář a průvodní slovo Ladislav Miko, kamera Ivan Stříteský. V premiéře uvedla 29. 2. 2020 Česká televize na programu ČT2:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/13319993256-nech-pudu-zit/22038257008/

O čem je ten film?

V prvním díle seriálu o půdě Živý plášť planety Země (Veronica 1/2018) nás Ladislav Miko provedl skrytým půdním světem, ukázal jeho místo v celé soustavě pozemského života. I když toho o potravních řetězcích od nižších tříd základní školy víme docela hodně, asi jsme si při sledování filmu uvědomili, že jsou zde pořád velké neznámé. Je to především úplně první „vstup“ hmoty do tohoto cyklu, a její následné přeměny - to je stále černá skříňka, v níž se ztrácí skoro všechny důležité vztahy. Jako by z ní přicházela pouze jakási blíže nespecifikovaná matérie, následně se proměňující v různých životních procesech. A my tak pořád neumíme dostatečně ostře rozpoznat okamžik, kdy se z neživého stává živé, a nevíme, co vše je k tomu potřeba. Rozumíme této proměně čistě utilitárně a z tohoto hlediska ji chceme využít ve svůj prospěch. Mnohé životně důležité zákonitosti přitom ovšem ztrácíme ze zřetele.

Výsledky takového přístupu rekapituluje druhý díl seriálu, film Nech půdu žít. Začíná konstatováním - současný způsob hospodaření půdnímu životu neprospívá. Naše půda je vyčerpaná, nedostatek organické hmoty ji dává napospas nepříznivým vlivům, především vodě a větru. Ty mohou snadno odnést všechen cenný humus a ponechat jen prach a kamení. Zranitelnost tohoto ekosystému, který ovšem vnímáme jen jako součást prostředí pro jeho prvky, se zvyšuje. Následně klesají zemědělské výnosy a spirála špatné péče se dále roztáčí. Ladislav Miko ukazuje důsledky, a to nejen ty viditelné - pole strakatá jak po zálivce odbarvovačem (její složky byly odplaveny nerovnoměrně), s náhrobními pomníky bývalé plodnosti (menší částečky hmoty odvál vítr a zbyly pouze větší či menší kameny). Odhaluje i nedostatky funkční - zhoršování vlastností, díky kterým je půda půdou, je ukotvena v prostředí a plní roli interface mezi jeho organickými a anorganickými složkami. Ve své unikátní „experimentální pedologii“ Ladislav Miko předvádí účinky eroze na půdu, demonstruje rozdíl mezi půdou s obsahem humusu a tou, která o něj přišla. Ukazuje názorně, jak částečky humusu vznikají, a také jakou roli hrají při zasakování a zadržování vody v půdě. Věděli jste, že půda takto může pojmout množství vody srovnatelné s objemem vodních nádrží? A přece se za největší rezervoár vody, který ovlivňuje její odtok, ale i výpar a tedy místní mikroklima, obecně nepovažuje. Zřejmě proto, že je pro nás snadnější volit jednorázová, velká technická řešení, například stavbu přehrad a nádrží, než soustavně pečovat o drobný, ale životodárný půdní edafon.

Otázka zůstává: kde je problém?

My lidé toho víme o přírodě stále více. Známe předpoklady života a půda mezi ně patří na jednom z prvních míst. Důležité zákonitosti jsme vyzkoumali a popsali, vědecky. Půdě se totiž věnuje intenzivní výzkum. Pedologové ji definují jako: „… prostorově-časové hmotné kontinuum, reprezentující složitý polyfunkční otevřený čtyřfázový strukturovaný systém pevné fáze, půdního roztoku, plynné fáze a živé hmoty v povrchové části zvětralin, respektive zemin, který je komplexní dynamickou funkcí matečného materiálu, organismů, reliéfu a času“ (zdroj citace je uveden na webu časopisu). Tohle naši předkové zemědělci určitě nevěděli, přesto na ní dovedli hospodařit citlivě.

Tento cit jsme dnes ztratili. Neumíme žít spolu s přírodou, pozorovat ji a učit se od ní. Z okolního světa vnímáme jen to, co nás přímo ohrožuje - nebo přináší zisk či nový pocit blaha. Vytváříme superbezpečný svět, kde máme „právo“ na uspokojení všech základních potřeb, pokládáme to za samozřejmost. Rizika nesou instituce k tomu zřízené. Rozdělili jsme si odpovědnost a to, co víme o jiných oblastech, můžeme vytěsnit z okruhu své kompetence. Zemědělců je v naší populaci ale méně než 2 % z celkového počtu zaměstnaných osob, z toho většina hospodaří ve velkém. Pracovníků v zemědělství je zhruba 100 000, z toho více než polovinu tvoří pracovníci obchodních společností, a tento počet se stále zmenšuje (zdroj informace uveden na webu časopisu). V tomto měřítku mnoho prostoru pro mikropohled nezbývá. Systémový přístup, kde se kalkuluje se zdroji versus výnosy, a to především s ohledem na účinnost všech procesů, však na přírodu aplikovatelný není. Přisuzuje jí roli, kterou může hrát jen pod nátlakem - a tak se znásilněná příroda stává naším nepřítelem, už nám nechce či nemůže prospívat. Prospívání je totiž sdílená charakteristika oboustranně prospěšného soužití; nemůže se přihodit tam, kde je tím základním vztahem vykořisťování.

A tak už půda není to, co bývala. Snad i proto, že jsme ji začali vnímat jinak, a následně svůj nový přístup vtělili do toho, jak o ni pečujeme. V posledních 100 letech se náš vztah k půdě radikálně proměnil. Bývala zdrojem obživy, na kterém záviselo zdraví, a mnohdy i život celých rodin a společenství. Péče do ní vložená se vrátila - nebo taky naopak, pokud se jí nevěnovala. Vlastnictví půdy bylo základem bohatství, jež se dědilo z generace na generaci. Když rodiče půdu předávali svým potomkům, měla být ve stejném, nebo i lepším stavu, než když ji přebírali od předků. Na rozdíl od jiného, pomíjivého majetku byla brána jako trvalý základ prosperity. O tuhle mezigenerační solidaritu jsme nyní přišli.

Ladislav Miko ve svém filmu hledá řešení pro praxi, která by fungovala právě v této naší historické situaci. Navrhuje, jak by měl vypadat „design“ zemědělské krajiny, aby umožnil znovuosídlení půdy jejím přirozeným edafonem i na velkých zemědělských plochách, v rámci velkovýroby. Hovoří o tradičních praktikách, jako je hnojení chlévskou mrvou nebo zralým kompostem, a taky o výhodách zeleného hnojení. I když jsou tyto postupy trochu složitější než použití syntetických hnojiv, účinek může být dlouhodobý. Film přináší i nové poznatky o spolupráci mezi rostlinami a půdními organismy - výhody jsou druhově specifické, a přínosy tak stoupají se zvyšující se diverzitou společenství na daném stanovišti. Ukazuje se tak, proč je dobré nebo spíš nezbytné se řídit jednoduchými a přírodě blízkými zásadami. Přesto vidíme, že tyto dávno známé postupy i poznatky nově vydobyté jsou v praxi víceméně ignorovány.

Takže i po zhlédnutí tohoto velmi podařeného dokumentárního filmu, snad dílu seriálu, o půdě zůstává otázka - kde je problém? Nejpravděpodobnější odpověď může být: v nás samých. Vidíme svůj svět z perspektivy, nad kterou bychom se měli zamyslet, to nejméně. Užitek a (dlouhodobý) prospěch nemusí být tam, kde bychom ho čekali. Nebo kde ho chceme (nejlépe hned teď) mít.

Filmy, jako je tento, k takovému zamyšlení mohou přivést. Tak jen si přejme, aby si jej prohlédl aspoň někdo z toho asi 1 % obyvatel ČR, kteří na půdě opravdu hospodaří - a odnesou si z něj poučení pro svou praxi.

Jana Dlouhá


Autorka čerpala z knihy Ireny Pavlíkové Environmentální aspekty ochrany vod a půd: studijní opora vydané v Ostravě 2013, umístěné na veřejné encyklopedii:
https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Edafon&oldid=18358673

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu