VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Les. Literární archiv 51/2019. Editor Lukáš Prokop, 1. vydání. Památník národního písemnictví, Praha 2019, 304 stran.

Památník národního písemnictví vydává každoročně sborník s názvem Literární archiv, který zahrnuje vždy monotematické studie, korespondenci spisovatelů, zprávy o přírůstcích archiválií a o zpracovaných osobních fondech, jakož i bohaté obrazové přílohy. V 51. čísle dominují studie s tematikou lesa, o němž editor Lukáš Prokop v úvodu píše: „Les je svébytný prostor, který se výrazně liší od ostatních prostředí. Leckomu dokonce splývá se samotnou představou přírody. Jít do lesa znamená vzdálit se městu, prostředí, v němž obyčejně žijeme…“

V první studii se Michal Hořejší zabývá zobrazením lesa v dílech Karla Klostermanna Črty ze Šumavy (1890), Ze světa lesních samot (1891) a V ráji šumavském (1893). Polemizuje s obecně sdíleným autorovým pohledem, který sugeruje, že až do ničivé vichřice v říjnu 1870 měla Šumava takřka nedotčený pralesní charakter. Hořejší připomíná dřívější vichřice z třicátých let 19. století a z let 1868-1869, jež podobu Šumavy také poznamenaly, nemluvě o lidských činnostech. Klostermann nadto volně zacházel s pojmy les a prales, a tak jeho obrazy lesa jsou sice sugestivní, ale zároveň determinované dobovým poznáním přírody.

Autorka druhé studie Héléne Martinelli se zaměřuje na monumentální knihu Josefa Váchala Šumava umírající a romantická (1931), nově vydanou v roce 2008. Souhlasí s názorem Josefa Kroutvora, že jde o „jeden z prvních velkých ekologických apelů“, a sama pak hovoří o „protoekologii poznamenané romantickou melancholií“ a o ekokriticismu. Váchal vskutku svým chápáním člověka jako integrální součásti přírody a kritikou antropocentrismu v mnohém předjal dnešní ekologické myšlení.

Michal Peprník, autor monografie Topos lesa v americké literatuře (2005), přispěl studií o zobrazení lesa ve slavném románu J. F. Coopera Poslední Mohykán. Porovnává jeho české překlady od F. S. Procházky, E. R. Polanského a Vladimíra Henzla, přičemž poukazuje na různé podoby a funkce lesa v tomto díle a též na potřebu jeho nového překladu.

Další dva příspěvky se týkají výtvarného umění. Pavel Štěpánek pojednává o symbolice lesa v tvorbě Aloise Kalvody, nazývaného „malířem bříz“, a to v širším kontextu jeho díla a české krajinomalby. Jakub Hauser pojal svůj text úžeji, neboť se soustředil pouze na ilustrace Otakara Štáfla k šestému vydání Klostermannova románu Ze světa lesních samot z roku 1926. Obě studie provází řada reprodukcí zmiňovaných děl.

Přírodní prvky se objevují také v souboru korespondence Petra Bezruče a Jana Vrby (zčásti i jeho syna Jana), který připravila Jiřina Fojtíková. V mnohých dopisech se píše nejen o Vrbových knihách s přírodní tematikou, ale i o užovkách, srnkách, poštolkách nebo o bekyni mnišce. Oba pisatelé projevují citlivý vztah k přírodě a její velké znalosti. Například Bezruč Vrbovi píše 21. března 1923: „Našel jsem koniklec již na výsluní na lesnatých kopcích za Pisárkami: roste jí tu tolik, že ji ani ďábelští výletníci nezničili. A nebude lépe, dokud byliny nebudou zákony chráněny! Celá řada vzácnějších květin, které pamatuji jako synek na Brněnsku, vymizela nadobro.“

Literární archiv 51/2019 obsahuje rovněž bizarní „dramatickou montáž“ pojmenovanou Vrba píše Borovici. Její autor Miloslav Vojtíšek ji podepsal šifrou S. d. Ch. a nechal v ní rozmlouvat Jana Vrbu s Otokarem Březinou a Jožou Uprkou. Mnohem cennější je zpráva Heleny Šebestové o nálezu části rukopisu prózy Josefa Čapka Stín kapradiny (1930), jejíž děj se odehrává převážně v lese. Tato část byla objevena ve fondu Jana Herbena, zatímco další část se dosud nacházela ve fondu Karla Čapka; celý rukopis je tedy pohromadě.

Jiří Poláček