Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

O významu obytné krajiny


Štěpán Špoula, č. 3/2011, str. 10

Města se rozrůstají. Dnes spíš mluvíme o městském regionu, který je tvořen mozaikou ploch. Nezastavěné plochy jsou z velké míry fragmenty původní kulturní krajiny zarůstající náletovou vegetací, nebo i nově ozeleněné plochy, které ale samy o sobě nemají kvalitu obývaného veřejného prostoru. Zpravidla nejsou v zorném úhlu ochrany přírody, protože jsou „málo přírodní“. Můžeme je nazvat šedou zónou mezi městem a kulturní či přírodní krajinou. O ekonomické únosnosti, kvalitě ekologických vztahů, ale i kvalitě života obyvatel města rozhoduje právě naše schopnost se jimi zabývat. Město a krajinu lze přirovnat k miskám vah, které musíme neustále udržovat v rovnováze. Kvalitní veřejné prostory a struktura zástavby tvořící dohromady kompaktní a srozumitelné město jsou nezbytné pro uchování krajiny.

Rozhraní

Hranice mezi městem a krajinou, rozhraní dvou způsobů osídlení, ztrácí srozumitelné vyjádření. Zatím ho neumíme příliš dobře uchopit. Prvním důležitým krokem proto je nepovažovat za město automaticky všechny plochy, které se nacházejí v jeho správních hranicích. Například Petřínský vrch zůstal po staletí venkovskou krajinou v samém historickém jádru a všechny jeho podstatné krajinné prvky byly zachovány dodnes: zahrady, sady i les, přestože se nacházel již od 14. století uvnitř městských hradeb. Rozhraní mezi městskými paláci a jejich „záhumenky“ je měkké, přesto pregnantní a srozumitelné. Na jedné straně paláce formují veřejný prostor a na opačné straně svými zahradami volně přecházejí v sady a les. Stejně tak řeka Vltava se svými ostrovy představuje vitální a silný přírodní element. Fronta Smetanova nábřeží s Národním divadlem je pak důstojným a skvěle tematizovaným rozhraním. Hradčanské náměstí nechává stejně silně vyznít původní přírodní podstatu místa, tu vyjadřují koneckonců i pražské kamenné kašny i základová rustika barokních paláců. Rozhraní tedy není jen prostorovou linií, ale artikulací vztahu ke krajině a k přírodě.

Ve městě není jen město

Co je tedy skutečným městem s odpovídající strukturou, silnými významy, mnohostí dějů, blízkostí a ekonomičností? Je to méně než jedna třetina území, které se za město vydává. Územní plánování v druhé polovině 20. století ignorovalo důležitost struktury a obrazu města. Bohužel tato praxe přetrvává dodnes. Architekt Roman Koucký v nedávném rozhovoru v časopise A2 dokazuje na příkladu Vinohrad, jak je jednotná a jednoznačná struktura města, předměstí a krajiny důležitá. Rozptylování zástavby, výrobní a logistické areály, vznik suburbií s nedostatečnou hustotou obyvatel a uzavřené obytné soubory kvalitní město nevytvářejí a kladou nároky na technickou infrastrukturu, která se nejsnáze umisťuje do příměstské krajiny.

Rovnováha mezi městem a krajinou

Jsme vůbec schopni uchopit krajinu celostně bez oddělování jejích kulturních, ekologických a ekonomických funkcí jako jediný životní prostor, jak ji vnímají její obyvatelé? Umíme tento vztah rozvíjet? Umíme popsat charakteristické vlastnosti a hodnoty krajiny a tvůrčím způsobem s nimi pracovat v rámci dlouhodobé strategie? Přesně k tomu jsme se zavázali ratifikací Evropské úmluvy o krajině v roce 2004.

Zatímco realizací města je především výstavba, u krajiny hraje větší roli způsob (ne)ovlivňování přírodních procesů, způsob a forma využívání přírodních zdrojů, jinak řečeno péče o krajinu. Je paradoxem, že právě příměstské krajině, vystavené silným tlakům suburbanizace a devastace, je věnována minimální péče. Více než 80 % obyvatel Evropy žije ve městech a na předměstích, krajina v kontaktu s městem je mnohdy unikátní a rozhodně ne z hlediska ochrany biodiverzity méněcenná. Navíc má vliv na kvalitu života obyvatel města, je třeba ji chránit i rozvíjet. V Evropě již několik let probíhá intenzivní výměna zkušeností s managementem příměstské krajiny např. prostřednictvím Fedenatur (Evropská federace pro metropolitní a příměstskou krajinu). Zcela zásadní roli hraje odpovídající rozvoj příměstského zemědělství jako nositele identity, tradice a úlohy v omezování závislosti na dálkové dopravě, ekonomické udržitelnosti a zachování smyslu a charakteru příměstské krajiny (Charta z Castelldefels, 2010). Může jít o vinařství a sadovnictví, chov dobytka a lukařství, pěstování zeleniny nebo obilovin.

Obytná krajina

Veřejná prostranství jsou strukturní součástí města, spoluvytvářejí jeho charakter, jsou vyjádřením společenství a určují vztah mezi veřejným a soukromým. Vedle toho, že plní běžné městské funkce, že se zde pracuje a nakupuje, provozuje obchod, že slouží k pohybu a přemisťování, setkávání a dalším aktivitám, jsou zároveň společným symbolem a obrazem sdílených hodnot. Nejsou tedy pouze prostorem mezi domy, naopak domy se jim určitým způsobem podřizují. Je mezi nimi zcela konkrétní vztah a proporce. Jsou jimi ulice, náměstí, nábřeží, plácky a také tržnice (ač zastřešené). Zvláštní postavení mají dvory, nádvoří, hřbitovy a zahrady, které tichým zákoutím blízkým přírodnímu místu do města vpouštějí spontaneitu přírody.

Pro pochopení rozdílu ve významu volné krajiny a městského prostoru je důležitý park. Může být spíše zahradou, jiným světem odděleným zdí nebo plotem, nebo pouze jiným vnitřním uspořádáním, které ho od okolí odlišuje. Jeho charakter je vlastně městský. Nebo více vychází ze struktury místní krajiny, s níž se volně prolíná a do níž přechází. Přírodní prvky jsou zde autentické, byť upravené či hospodářsky využívané. To není daleko od ideje obytné krajiny s udržovanými okraji cest, loukami, břehy rybníků, naplněné významy a místy. Obyvatelnost krajiny určitě neznamená jen to, že v ní lze piknikovat na trávě a koupat se v rybníku, ale že se v ní dá skutečně bydlet, identifikovat se s ní a vnímat ji jako součást vlastního života.

Příklady změny k lepšímu

Rozlehlé berlínské nádraží u stanice Priesterweg, půl století nevyužívané, zarostlé pionýrským stadiem lesa, bylo vymezeno jako přírodní rezervace a citlivě zpřístupněno s využitím původních železničních konstrukcí. Krajina opět dostává smysl. Příroda se stává tématem ve své spontánnosti.

Využití regionálních směsí při osévání dálničních zářezů a náspů, se kterými se můžeme setkat v Rakousku, působí v porovnání se situací u nás obdivuhodně. Neschopností přisoudit těmto prostorům hodnotu a význam, který si přírodní element a konkrétní místo zaslouží, hodně ztrácíme.

Z tohoto pohledu vnímám památník operace Antropoid od sochaře Michala Šmerala pod Vychovatelnou v Praze 8 nejen jako akt záchrany historické paměti, ale zároveň jako heroický počin záchrany ztraceného místa. Sochu se totiž podařilo postavit v ochranném pásmu komunikace I. třídy a vytvořit zde malé veřejné prostranství, dlážděný plácek mezi nájezdy mimoúrovňové křižovatky. Pod pajasan vyrostlý z náletu byla posazena lavička, ve spárách dlažby se rozrůstá kostřava a červenavý rozchodník. Dopravní provoz - rychle projíždějící auta v bezprostřední blízkosti - najednou není tak ohlušující a podstatný. Krajina se mění k lepšímu.


Ing. Štěpán Špoula (1979), krajinářský architekt, od r. 2006 spolupracuje na zachování krajiny v pražské Troji, spoluautor nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani, stepan.spoula(zavináč)gmail.com

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu