VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jana Steklíka jistě nemusíme čtenářům Veroniky představovat. Nezaměnitelná linka jeho jemných pérovek totiž doprovázela náš časopis od druhého čísla roku 1987 až do posledního čísla roku 2017, tedy plných třicet let. Pravda, Jan svými kresbami ozvláštňoval i řadu jiných časopisů (a také novin), ale žádný tak dlouho, tak pravidelně a tak systematicky jako Veroniku. Všechny ty časopisy měly mimochodem jedno společné - totiž místo vydávání: Brno. Veronica by nejspíš nebyla nejdelším Janovým útočištěm a v posledku i jediným pravidelným místem jeho grafického vyjadřování, pokud by k těm zbývajícím dvěma brněnským časopisům, v nichž Mistr zanechal svoji nesmazatelnou stopu, byla historie milosrdnější a umožnila jim nerušený a hlavně nepřerušený vývoj.

Prvním časopisem, v němž si Jan Steklík vydobyl své kreslířské ostruhy, byl dnes již legendární Host do domu. Do něj jej přivedl jeho tehdejší šéfredaktor, básník Jan Skácel. No, a když už byl rodák z Ústí nad Orlicí, umělecky vychovaný pražskou undergroundovou bohémou, v Brně, začal, spolu se svým přítelem a „spoluředitelem“ Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu Karlem Neprašem, spolupracovat také s populárně vědeckým časopisem Věda a život, založeným v roce 1934 Karlem Čapkem, a tehdy redigovaným pozoruhodnou postavou brněnské intelektuální scény, estetikem a literárním kritikem doc. Olegem Susem, majícím po otci, bílém emigrantovi, kořeny mezi kubáňskými kozáky. Byl to časopis, který měl, jak již sám jeho název napovídá, zpřístupnit výsledky vědeckých bádání „životu“, tedy referovat populární formou o vědě tak, aby si širší čtenářská veřejnost dokázala udělat představu i o jejích nejodtažitějších formách. A nechyběl v něm přitom ani kulturně-literární rozměr. Čtenář časopisu tak mohl získat vzácně komplexní přehled o dění ve světě vědy, který v současné době jednoznačně chybí. Normalizace ale přinesla v roce 1970 zákaz Hosta do domu, progresivní Sus byl odvolán z redakce Vědy a života v roce 1971 a spolu s ním musel odejít i Jan Steklík, jehož nový normalizační šéfredaktor označil za „škodlivého surrealistu“. Honza se od té doby pohyboval na okraji okrajů tolerované umělecké scény a finančně se protloukal neuvěřitelně těžce, protože pravidelné příjmy, jež mu oba časopisy poskytovaly, zcela vyschly.

Do Vědy a života se Jan vrátil na počátku 80. let 20. století na přímluvu tehdejšího redaktora doc. Jana Macků, filozofa, který v redakci pracoval po svém vyhození z brněnské filozofické fakulty. Ke spolupráci jej přizval tehdejší šéfredaktor časopisu František Kala. Tento absolvent prvorepublikové obchodní akademie, znalý několika jazyků, jistě nebyl šéfredaktorem charismatickým. Nicméně se Steklíka i se všemi jeho „škraloupy“ nebál v době rozhodně ne politicky uvolněné do redakce uvést a časopis tak graficky oživit. Věhlasný byl tehdy zejména Steklíkem ilustrovaný jazykový sloupek Jazyčník, jejž měsíc co měsíc naplňoval český lingvista Dušan Šlosar. No a z Vědy a života, kam ostatně Jan Steklík pisatele těchto řádků v roce 1986 jako redakčního eléva přivedl, pak již byl jen krok do Veroniky.

Veronica měla a dodnes má tak trochu podobné zaměření, jako kdysi Věda a život, byť zúžené na problematiku ochrany přírody a krajiny. I do ní totiž přispívají lidé z různých spekter vědeckého zaměření a hlavně, je v ní zdůrazněn onen kulturně-literární rozměr. Není tedy divu, že se v ní Jan Steklík cítil od samého začátku své spolupráce jako ryba ve vodě, tím spíše, že grafiku časopisu svým způsobem znal: vytvářel ji totiž zpočátku stejný muž, jako kdysi v Hostu do domu, a to Oldřich Bárta. Kreseb, jež Honza ve Veronice za těch třicet let uveřejnil, byly stovky. Díky Steklíkovým kresbám (a samozřejmě i díky obálkové grafice a kresbám z pera Rosti Pospíšila), přičiněným vždy přesně na míru toho kterého článku, se tak stal náš časopis na první pohled odlišitelný od všech ostatních periodik.

Jediné, v čem se Honza ve Veronice neprosadil, byly časopisecké obálky. Jeho jemné pérovky se na ně totiž podle mínění redakční rady příliš nehodily, a tak za celých třicet let udělal Jan pro svůj časopis pouze dvě pérovkové obálky. V roce 1993 a pak k 10. výročí založení časopisu v roce 1996. Steklíkovy pérovky nicméně zdobí obálky publikací tak či onak s Veronikou souvisejících: sličnou sbírku jemných a nostalgicky laděných přírodních črt jednoho ze zakladatelů Veroniky Jana Laciny z roku 2015 nazvanou Kousíček modré, a knihu Krajiny srdce, jež v sobě shromáždila více než sedmdesát autorských vyznání krajině, zveřejněných ve stejnojmenné rubrice našeho časopisu.

V XI. ročníku Veroniky z roku 1997 ale Jan Steklík překvapil všechny čtenáře tím, že celý tehdejší ročník provázel na obálkách svými Vystřihovánkami, jejichž kouzlo spočívalo v tom, že ve středu souvislé jednobarevné plochy vyvedl podle tématu čísla typický motiv, například trojhrozen vína. Bylo to něco, co od něho nikdo neočekával. Mistr jemné linky a takovéto pojetí? Jistě, pro Mistra bylo takovéto pojetí zcela normální, ale jen málokdo znal celou košatou výtvarníkovu osobnost, jejíž neuvěřitelnou šíři i škálu výtvarných technik, jdoucích „od informelních počátků přes novátorské konceptuální postupy v kresbě až k akčním či landartovým projektům“ nakonec dokázala představit až souborná výstava v brněnském Domě umění na podzim roku 2018. To už byl ovšem Jan po smrti. Opustil tento svět na sv. Martina roku 2017, náhle a zcela neočekávaně, nedlouho před svou osmdesátkou. Tu měl, samozřejmě mimo jiné, spolu s třiceti lety svého působení ve Veronice, oslavit i tím, že by podle svého uvážení opět připravil obálky celého ročníku časopisu. Nevíme, pochopitelně, jak by tuto svou retrospektivu pojal. Nejspíš ne tak, jak to naleznete v tomto ročníku, jehož obálky představující různé a pro čtenáře zcela jistě neznámé Steklíkovy výtvarné postupy by měly být poctou muži, který Veroniku desetiletí spoluvytvářel.

Václav Štěpánek