Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Čtyři v jednom aneb Šumava z pohledu turisty, přírodozpytce, vodáka a lyžaře


Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2011, str. 26

K Šumavě těžce zkoušené kůrovcem, hospodářskými i politickými a rekreačními tlaky se každá ze stran vyjadřuje po svém. Diskuse mě inspirovala ke čtyřjedinému vyjádření, neb se cítím být od každého (v nadpisu) kouskem a navíc patřím do ohrožené skupiny živočichů - staromilců. Turistou jsem se díky zděděné genetické výbavě i rodinnému prostředí stala od prvních krůčků. Odborné vzdělání mi dala brněnská přírodovědecká fakulta univerzity nesoucí v oněch 70. letech jméno Jana Evangelisty Purkyně. Dlužno dodat, že zájmy přírodovědné spolu s výtvarným vnímáním krajiny a náčrtníkem zdržovaly tempo mých kroků už během turistického dospívání, mnohdy k nevoli ostatních členů výpravy. A k tomu se stále více přidružovaly zájmy praktické: co vše se dá v přírodě nejlépe za čerstva sníst (od plodů přes pupeny až po řasy a tím to zdaleka nekončí). S přibývající přírodovědnou orientací, v níž čvachtavý vodní živel zvítězil i nad pozorováním a kroužkováním zpěvného ptactva, se turistické tempo ještě zvolnilo. Uspokojení ze zdolaných kilometrů nahradila rozkoš z detailu. Vzorky odebírané z potůčků, tůněk, mokrých mechovišť dávaly v terénu tušit skryté bohatství, které se v plné kráse otevíralo až po návratu z toulek, vloženo pod mikroskop. Vychutnávání krajinných detailů vsazených do úchvatného celku (zde již mám na mysli Šumavu) zachycovaly aspoň náčrtky do terénního deníku, poté co věda zvítězila nad kreslířskými toulkami.

Sjíždění řek jako forma pohybu v přírodě mě samozřejmě mohlo plně uspokojit jen tam, kde nebylo přeplněno, tedy ne na řekách v létě proměněných v pojízdnou hospodu, i když i tohle má své kouzlo. Mnohem lákavější je přece plouti přírodou téměř nenarušenou. V tomto jsem sama na sobě okusila rozpor mezi pravidly pohybu v národním parku a touhami turistického vodáka. Pocit křivdy ze zdánlivě zbytečně pedanticky zakazovaného vymizel, když jsem se osobně seznámila s perlorodkou říční. Díky bádání na potocích obývaných zbytky její původní populace, jejíž přirozené prostředí jsem zkoumala coby řasozpytec (algolog), jsem pochopila, co s nimi může udělat dno lodě škrábající o kameny nebo kroky brodícího vodáka při nízkém stavu vody v říčce. Splavňování povolené jen v určitém termínu určeném odborníky od té doby vidím jako příkladný kompromis. Na přítocích horní Blanice jsem si na prahu nové životní etapy Šumavy (začátek 90. let) také ověřila, co udělá jeden penzion z přestavěného baráku na samotě s vodními společenstvy: místo čistomilných druhů - a mezi ně patří i vzácná perlorodka říční - nastoupí „hustý“ život obyčejného potoka pod sídly. Právě společenstva studených horských vod jsou ta nejzranitelnější a cesta zpátky ke společenstvům čisté vody je i po dodatečném zajištění podchycování odpadů většinou nereálná.

Lesy z pohledu turisty a laického milovníka přírody? Jak hluboce se v nás zakořenilo to, čím nás krmila školní vlastivěda (a nejen ta) v dětství (teď mluvím za střední a starší generaci, přiznávám ročník narození 1956): že nejlevnější doprava je ta říční a opravdický les je ten smrkový. Skutečně jsem jako dítě vnímala vzrostlou smrčinu jako les temný, pohádkový a listnaté stromy spíše na okraji pro obveselení. Bukové a habrové lesy v okolí Brna byly něco domáckého a samozřejmého, od horského lesa vzdáleného. Prales byl v mé představě něco mystického.

Uvědomění si, že stejnověké vysazené lesy nejsou to pravé, přichází postupně s poznáváním přírody. Báječnou roli v tom mohou sehrát i naučné stezky, kterými jsou dnes zajímavá přírodní území prošpikována díky iniciativě zasvěcených i finanční podpoře projektů. Šumava má takové zážitkové stezky tři. Stezka nad Modravou poblíž Březníku je obohacena kreslenými úsměvnými tabulemi na téma přirozeného zmlazení lesa a návštěvník se tam rozhodně nenudí.

Březník s výhledem do údolí Luzenské slati, kde ještě nerušeně tokají tetřevi, je jedním z míst, na němž jsem se v posledních dvou letech (ať už pěšky, anebo na běžkách) několikrát zastavila. Toužila se rozjet dál a zároveň byla vděčná za to, že nesmím. A taky že tabule vysvětluje turistům proč. (Paradoxní je vyjádření známé lyžařky, která tudy před několika lety vedla svou tréninkovou trasu a prý žádné ptáky nevyrušila, protože tam žádní nebyli. Nevšimla si jich.)

Přiznám se, že jsem v posledních třech letech začala holdovat i lyžování sjezdovému a vůči sjezdovkám na Šumavě vyloženě negativní postoj nezaujímám. Jejich počet ale považuji za dostatečný, prosím nepřidávat (nakonec Alpy máme z jižních Čech na dostřel, tak proč se obírat o unikátní zbytky divočiny).

Šumava jako národní park pro lidi, to přece neznamená přeměnit divoké srdce Evropy v lesopark, park kultury a oddechu či dokonce lunapark! Je jedinečná a úžasná tím, že zde můžeme procházet a poznávat, a přitom tušit (i číst na tabulích), co se děje tam, kam nechodíme. Kouzlo Šumavy spočívá v tajemnu neproniknutelného, osobně nepoznaného. Kvůli zachování místa pro divokou přírodu, ale i lesní duchy a pohádkové bytosti dosud snad žijící v nenarušených horských smrčinách, na rozdíl od trpaslíků, kteří se na nás šklebí ze stánků u parkovišť.


RNDr. Olga Skácelová, Ph.D., (1956) - hydrobioložka, v letech 1985-2010 působila v Moravském zemském muzeu, nyní pracuje na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu