Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Ještě jednou ke smyslu národních parků ve střední Evropě


Tomáš Vrška, č. 3/2011, str. 27-29

Ve Veronice č. 1/2011 prezentovali Martin Svátek a Radim Hédl svoje názory na smysl národních parků (NP) ve střední Evropě. Autoři se vrací k jedné ze zásadních otázek současné ochrany přírody - jak a kde chránit biodiverzitu, často podmíněnou dlouhodobou činností člověka, a jak a kde chránit samovolné procesy a s nimi spojenou diverzitu. Protože střet koncepcí vidí zejména na území NP, je jejich sdělení hodno diskuse, a protože současně neobsahuje několik podstatných informací, dovolil jsem si jejich příspěvek komentovat.

Světový svaz ochrany přírody

Autoři na začátku sdělují, že v chápání NP ve světě „vůbec nepanuje jednota“, přitom hned v další větě uvádějí, že na všech ostatních kontinentech kromě Evropy v podstatě problém není, protože NP představují „většinou oblasti člověkem málo zasažené“. To znamená, že kromě marginální (z globálního pohledu) výměry NP v Evropě není jinde na světě zásadní problém. A právě proto IUCN (jakožto globální organizace) používá pro kategorii II označení národní park a není důvod jí vyčítat, že pochybila. To, že některé evropské státy (jako např. Velká Británie) od počátku kategorizace chráněných území upozornily, že vzhledem ke svým tradicím nebudou měnit názvy kategorií, je spíše problémem jejich a ne Světového svazu ochrany přírody (IUCN).

IUCN a české národní parky

Ostatně stejnou situaci řešila i Česká republika, která musela jasně odpovědět, jak hodlá kategorizovat Krkonošský národní park (KRNAP), existující od r. 1963. Přes nesporné přírodní hodnoty evropského významu byly do jeho výměry tehdy účelově zahrnuty rozsáhlé plochy hospodářských lesů. Již v prvním seznamu chráněných území IUCN (1978) byl KRNAP veden v kategorii V, což odpovídá chráněné krajinné oblasti v pojetí IUCN. Na většině území NP (53 %) se počítá s trvalým managementem a cílové bezzásahové území se podle nového plánu péče pohybuje na úrovni 47 %, přičemž aktuálně je ponecháno samovolnému vývoji 19 % plochy KRNAP.

S tím souvisí další poznámka autorů, když hořekují nad skutečností, že „dodnes se můžeme i v ČR setkat s tvrzením o nutnosti naplnit kritéria kategorie II dle IUCN, či ponechat 75 % území samovolnému vývoji, jak vyžaduje definice kategorie II“. Zřizovatel národních parků v ČR - ministerstvo životního prostředí - respektuje kategorizaci IUCN, což se promítá i do vyhlášky č. 60/2008 Sb. V autory zmiňované příručce Guidelines for Applying Protected Area Management Categories z roku 2008 je deklarováno, že pro všech šest kategorií platí základní pravidlo: primární cíle managementu musí být aplikovány na nejméně 3/4 chráněného území (s. 34). Hlavním cílem kategorie II - národní parky - je chránit přirozenou biodiverzitu (vázanou na člověkem relativně málo ovlivněné ekosystémy), hlavním cílem managementu je umožnit ekologické (samovolné) procesy ve větším prostorovém měřítku (s. 16). Navíc není tak těžké uvést, kterých národních parků se zařazení do kategorie II v ČR týká - NP České Švýcarsko ponechá dle nově schváleného plánu péče cílově více než 90 % území samovolnému vývoji, NP Podyjí v připravovaném plánu péče mluví o 75 % ze společného bilaterálního rakousko- českého NP (což znamená cca 69 % na české straně, protože na rakouské straně to je 90 %) a NP Šumava (NPŠ) měl uvedených 75 % v plánu péče, jemuž skončila platnost v roce 2010. Nyní se NPŠ nachází v právním vakuu, protože nový plán péče dosud není dokončen a v současné politické situaci nelze předvídat vůbec nic.

Národní parky v Evropě

IUCN si je samozřejmě komplikace evropských národních parků vědoma a pro vyjasnění vydala dvě interpretační příručky (1999 pro celou Evropu a 2008 ještě extra pro mediteránní oblasti). Řeší evropský problém s rozsahem území (nejméně 1 000 ha souvislého území pro NP) a s označením kategorie (respektuje se, že označení národní park se historicky používá pro území jiné kategorie, ale nedoporučuje se tuto praxi zavádět v budoucnu).

Zatímco jinde ve světě nacházíme konzistentní, člověkem málo ovlivněná území, na části evropského kontinentu (vyjma Skandinávie, částí Ruska a některých východoevropských zemí - např. Rumunska) se jedná pouze o fragmenty relativně přirozených ekosystémů. Proto i příručka jasně uvádí, že cílem NP v Evropě je vyhledat místa s větší koncentrací těchto fragmentů a s použitím postupů obnovního managementu (restoration management) obnovit funkce ekosystémů v okolí těchto fragmentů tak, aby vznikla souvislejší území, která jsou následně ponechána samovolnému vývoji. Národní parky proto nikdy nebyly chápány jako „území, které bylo v minulosti minimálně ovlivněno člověkem“, jak si historii NP v Evropě vykládají autoři. Vždy šlo o výběr relativně nejzachovalejších území s vědomím dřívějšího vlivu člověka. Stačí si třeba prostudovat materiály spojené s vyhlášením nejmladšího rakouského NP Gesäusee (2002) - tam bylo přiznáno, že na většině plochy NP je vliv člověka jasně doložitelný, ale protože nedošlo k zásadní změně dřevinné skladby horských lesních ekosystémů, může být území postupně ponecháno samovolnému vývoji a naplněna kritéria IUCN pro kategorii II.

V duchu zákona o ochraně přírody a krajiny

Autoři interpretují definici NP v § 15 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a docházejí k závěru, že „je v českých národních parcích zdůrazňována ochrana ekosystémů a biodiverzity“. Přesnější interpretaci lze nalézt v komentáři k zákonu č. 114/1992 Sb. (Miko a kol. 2005), přičemž je nutno zdůraznit, že i zde měl zákonodárce na mysli biodiverzitu spojenou s člověkem relativně méně ovlivněnými ekosystémy a jejich samovolným vývojem.

Navíc je třeba vnímat okolnosti vzniku zákona - ten byl sepsán poměrně rychle, protože po revoluci v roce 1989 se vše dělo rychle a překotně a protože navrhl novou kategorizaci území, počítal právě s rozdílným cílem managementu v různých kategoriích zvláště chráněných území (ZCHÚ). Pro ochranu druhů nebo specifických společenstev podmíněných trvalým aktivním lidským zasahováním byly vytvořeny jiné kategorie ZCHÚ než je národní park - na úrovni velkoplošné je protějškem národního parku chráněná krajinná oblast (CHKO), která se svou vnitřní sítí maloplošných ZCHÚ má za úkol chránit kulturní, člověkem vytvořenou krajinu včetně její biodiverzity - čemuž odpovídají kategorie IUCN V a IV.

Relativizace kategorií chráněných území

Tím se posunujeme podle mého názoru k nejzásadnějšímu bodu komentovaného článku - k jisté relativizaci kategorií zvláště chráněných území. Autoři uvádějí, že „ve střední Evropě nelze s jistotou určit, který typ ekosystému je na určitém místě přírodní. Nejsou to ani pralesy. Často jde spíš o otázku víry než vědění. … NP by proto neměl být chápán jako území, které bylo v minulosti minimálně ovlivněno člověkem. Primárním smyslem by měla být ochrana biodiverzity…“.

Autoři nereflektují výše uvedenou filozofii zákona o ochraně přírody, který vytváří různé kategorie zvláště chráněných území s různými ochrannými podmínkami, ani interpretaci poslání NP v Evropě podle IUCN. Ochranné podmínky v zákoně mimo jiné obsahují zákazy různých činností diferencovaně podle různých kategorií zvláště chráněných území. Proto i národní park a jeho maloplošný ekvivalent - národní přírodní rezervace - mají velmi striktní ochranné podmínky. Pokud by se v NP měla primárně chránit biodiverzita spojená s trvalým aktivním managementem, potom by se příslušná správa NP utápěla zejména pro lokality v I. zóně v kolotoči výjimek z přísných ochranných podmínek.

Jak správně autoři uvádějí, IUCN zdůraznila, že systém 6 kategorií chráněných území není hierarchický. Podobně není hierarchický vztah národních parků a chráněných krajinných oblastí nebo národních přírodních rezervací a památek - mají jiné cíle ochrany a těmto cílům jsou přizpůsobeny jejich ochranné podmínky. Jediným hierarchickým prvkem je vztah mezi národní přírodní rezervací a přírodní rezervací (obdobně je to u přírodních památek), kde je stejný cíl ochrany a hodnotí se celostátní nebo regionální význam předmětného území.

Proto bychom území, kde je předmětem ochrany primárně biodiverzita podmíněná činností člověka, měli zařazovat do odpovídající kategorie, a ne se snažit přizpůsobit určitou kategorii něčemu, pro co primárně nebyla určena.

Za jak dlouho zdomácní

Autoři uvádějí, že u nás zatím plně nezdomácněl koncept samovolného vývoje na velké ploše. Ale právě proto jsou vyhlašovány národní parky a nikdo snad nemůže očekávat, že tato představa ve společnosti zdomácní za 10 nebo 20 let. Stačí se podívat do sousedního Německa, kde veřejná diskuse trvala 20 let, než byl vůbec vyhlášen NP Kellerwald-Edersee (2004), protože se řešila otázka ponechání kulturních bučin v kulturní krajině samovolnému vývoji. Po 7 letech činnosti správy je evidentní, že dříve provinční venkov dnes prosperuje z cestovního ruchu obyvatel nedalekých průmyslových aglomerací. Národní park (6 000 ha bučin) se stal díky rozsáhlému bezzásahovému území oblíbeným turistickým cílem ve všech ročních obdobích.

Samovolný vývoj lesů a biodiverzita Autoři mají pravdu, když uvádějí, že „pro udržení vysoké biodiverzity je třeba udržovat lesy v celé škále režimů a typů disturbancí“ - ale to platí pro biodiverzitu a lesy trvale člověkem ovlivněné. Lesy ponechané samovolnému vývoji se v režimu disturbancí udržují samy. Problém je spíše v tom, že ponecháváme samovolnému vývoji lesy, které byly v minulosti hospodářsky ovlivněné, a proto mají jistý stupeň homogenity a chybějí v nich zejména disturbované plochy. K tomu ale slouží obnovní management, pomocí kterého můžeme vytvořit mozaiku různě plošně i časově disturbovaných porostů a teprve poté je ponechat samovolnému vývoji - a to se také při managementu lesů na území NP děje.

Možná jde ještě o něco jiného

Proč by se měla chránit v národních parcích primárně biodiverzita formou trvalé aktivity člověka, když NP představují plošně pouze 4 % lesů v ČR? Přitom aktuálně je v ČR chráněno 27 % plochy lesů (lesy ve všech zvláště chráněných územích + překryv lokalit soustavy Natura 2000). Teoretická představa o rozsahu lesů ponechaných samovolnému vývoji je s ohledem na cíle managementu kategorií ZCHÚ v ČR kolem 4 % plochy lesů (2,6 % NP a 1,4 % vybraná maloplošná ZCHÚ, zejména národní přírodní rezervace).

Vše ostatní jsou lesy ve zvláště chráněných územích s trvalým managementem, kde lze prioritně uplatňovat účelový management na podporu biodiverzity. Prostor pro aktivní a dlouhodobou ochranu biodiverzity je u nás tedy mnohem větší než prostor ponechaný potenciálně samovolným procesům. Stačí jednoduché srovnání: v NP je plošný poměr bezzásahovost vs. aktivní trvalé zasahování 75 : 25, v CHKO v širším průměru 5 (10) : 95 (90). Otázky aktivní ochrany biodiverzity budou do budoucna spojeny nikoliv s tím, jestli jí vymezit větší prostor, ale kde na ni vzít finanční prostředky.

Je nepochybné, že ochrana biodiverzity podmíněné činností člověka patří mezi absolutní priority ochrany přírody. Mezi priority ochrany přírody patří ovšem také umožnění samovolných procesů, které samozřejmě probíhají v dnešních podmínkách s vědomím toho, že podmínky jsou jiné než před 50, 500 nebo 5 000 lety - o to ale nejde. Nás zajímá, jak se bude samovolně vyvíjet příroda v dnešním prostředí, jaké konkurenční vztahy budou vznikat např. mezi dřevinami při dnešních podmínkách, jaká bude současná odezva dřevin, bylinného patra na globální změnu klimatu. Kde jinde tyto skutečnosti zjistit než v územích ponechaných samovolnému vývoji? Z tohoto pohledu není problém samovolných procesů takový jako problém ochrany biodiverzity - zde je mnohem těžší úkol stanovit si priority, co kde vlastně chránit za druhy a společenstva, protože trvalým aktivním zasahováním samozřejmě něco podpoříme a něco naopak vytěsníme.


Doc. Dr. Ing. Tomáš Vrška (1966) se na brněnském oddělení ekologie lesa VÚKOZ zabývá výzkumem dynamiky přirozených lesů a managementem lesů ve zvláště chráněných územích, stejnou problematiku přednáší na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelu v Brně. Je členem Commission on Ecosystem Management IUCN, tomas.vrska(zavináč)vukoz.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu